Konečně jsme s dorostem vyrazili na přesnoční výlet. Útočiště jsme nalezli v chalupě patřící rodičům Jiřinky Fromelové v Dobré Vodě u Křižanova. Atmosféru krásně dotvořil čerstvě napadaný sníh. V pátek večer jsme si udělali Vánoce a sobotu dopoledne jsme se vydali na procházku do lesa. Země byla pokrytá souvislou vrstvou sněhu a tak se nabízela možnost si pořádně zastopovat. Domluvili jsme se s Radkem a Jirkou, že oni budou s děckama hrát na kraji lesa jednu akční hru a já se mezitím vydám pryč a děcka mě pak budou stopovat a najdou mě. Jak jsme naplánovali, tak se i stalo. Tedy vlastně stalo i nestalo...
Zatímco ostatní zamířili na louku, já jsem vyrazil po cestě pryč. Nešel jsem daleko, určitě to nebyl ani kilometr. Nastražil jsem několik zákeřných pastiček (odbočit do lesa, pak se kousek vrátit ve vloastních stopách a skočit bokem a podobně) a skončil u hráze rybníka. Abych nečekal jen tak, vylezl jsem si na vršek malého ostrohu, kolem kterého museli děcka jít a jal se je vyhlížet. Vyhlížel jsem 15 minut, 30 minut a pořád nic. Znepokojen jsem jim občas vyrážel lesem naproti, ale stopaře nevidět. Nakonec jsem se přikrčený vrátil podrostem až k výchozímu místu a spadla mi čelist. Děcka nikde a po mé stopě nikdo nešel. Telefon jsem u sebe neměl (abych jim zavolal), naopak jsem měl u sebe klíče od chalupy (a obavy, jestli se někomu něco nestalo).
Ze stopovaného se rázem stal stopující. Ze sněhu jsem vyčetl, že odešli po úplně jiné cestě než já. Původně po ní totiž vedly stopy dalšího člověka a zřejmě si spletli s mými. Vyrazil jsem za nimi poloběhem jako splašená střela. Za každou zatáčkou jsem doufal, že je už uvidím, ale mé přání bylo splněnu teprve až skoro u Cyrilova.
Z vyprávění vyplynulo, že skutečně vyrazili po stopách někoho jiného. Radek to prý věděl od začátku, ale když mu děcka na jeho otázku, jestli si jsou jistí, že je to moje stopa, odpověděli, že ano, nechal je jít.
