Už dlouhou dobu jsem uvažoval, že bych jezdil do práce na kole. Ty dva dny, kdy pracuju doma a k pracovnímu stolu to mám z postele asi deset kroků (a to jen proto, že tu postel musím obejít), to asi nemá cena, ale zbývající tři dny v týdnu pracuju v kanceláři v Rosicích a to už je zajímavější. Z Lesné to je totiž do Rosic necelých třicet kilometrů, tedy ideální dávka pro sportovně atrofovaného Králíka. Když navíc začala na kole pravidelně jezdit i kolegyně Iva, která bydlí ve Starém Lískovci, bylo rozhodnuto.
Abych se zbytečně nezničil, rozhodl jsem se, že minimálně nějakou dobu budu v pondělí jezdit na kole do práce, pak ho tam nechám a pojedu vlakem zpět a ve středu to udělám naopak, vlakem tam a na kole zpět. Tak se i stalo. Svůj plán jsem zrealizoval už dvakrát. To samo o sobě není asi hodné samostatného zápisku. Co ale je hodné zápisku, je obava vyjádřená v nadpisu. Totiž, co se stane příště? Vysvětlím. Při obou zpátečních cestách se totiž přihodila nějaká neblahá příhoda.
Poprvé se mi při stoupání do Střelic zdálo, že mám nějaké uvolněné levé šlapátko. Na vrcholku kopce na začátku Střelic jsem zastavil a zkontroloval to. Samotná šlapka vypadala v pohodě. Vyrazil jsem dál s tím, že to doma pořádně prozkoumám. Po deseti metrech mi ale najednou odletěla celé levá klika. Naštěsti jsem nebyl ještě rozjetý a tak jsem zastavil, sebral kliku se šlapátkem a šroub a za chvíli jsem našel hodného pána s vhodným imbusem. Ještě, že se to stalo ve vesnici, protože sám jsem příhodný imbus neměl (já jsem neměl žádný, ale i kdybych měl ty, co jsem zapomněl doma, tak bych neměl dost velký).
Včera jsem se vracel podruhé a v Ostopovicích jsem začal cítit, že zadní kolo nějak podkluzuje. Když to trvalo, tak jsem zastavil a zjistil, že je měkké. Poslušně jsem dopumpoval a jel dál. Za pár set metrů se to ale opakovalo. Zastavit, dopumpovat, jet. Zastavit, dopumpovat, jet. Když jsem takto doopakoval až do Komárova k řece, došla mi trpělivost. Zvažoval jsem varianty (cykloservis, tramvaj) a nakonec jsem si vzpomněl, že vlastně mám náhradní duši. Problém byl ale v tom, že jsem si nebyl jistý, jestli je to správný typ. Představa, že rozmontuju kolo a pak zjistím, že to je k ničemu, nehledě k tomu, že jsem duši neměnil už drahně let, mě děsila. Pak jsem se ale pochlapil, šel do toho a má odvaha byla odměněna. Nejen že duše byla správného typu, ale hlavně kolo přestalo ucházet a já mohl v klidu dokončit návrat domů.
Co se ale stane přístě?
