Ozvěna budoucnosti? Ne, pomoooooooooc!

Dneska odpoledne musela Katka do města za nějakým vyřizováním a tak jsem zůstal doma se všemi dětmi. Protože jsem musel ještě pracovat, nechal jsem si Vojtu přivázat do šátku na břicho. Fungovalo to skvěle - malý po chvíli usnul a já mohl v klidu programovat (starší děcka se zaměstnala sama honičkou po bytě). Po nějaké době jsem ovšem ucítil nutkání, kterému se nedalo čelit a já musel jít na malou stranu. Tam jsem k mému velkému zděšení zjistil, že přes malého vůbec nevidím, kam mířím a musím se spolehnout jen na zkušenost a odhad. Chvála Pánu, že tento břich po několika hodinách zmizel, ovšem představa, že podobných rozměrů dosáhnu sám, bez přivázaných dětí a budu odsouzen buď k věčné nejistotě, jestli se strefím, věčnému sezení nebo k potupné instalaci zrcadel, mě vyděsila natolik, že jsem se večer přemohl a vyrazil běhat do sněhu :-).