Je brzký listopad, jedu autem vyzvednout kamarádku z elektrárny v Dukovanech. Kousek před elektrárnou je béžové pole se strništěm, čistý horizont a přes pole úzký pruh čerstvě zorané půdy a orající traktor. Nemám foťák, možná by šlo použít mobil, ale čas je vyměřený na minuty.
Je konec listopadu, brzo po sedmé hodině ráno a já jedu vlakem do Prahy. Na nádraží v Pardubicích je potemnělé kolejiště, obloha šedo-červená, na drátech řady ptáků. Mezi mnou a dokonalým snímkem je okno, které nejde otevřít a zastřešení vedlejšího nástupiště.
Oba ztracené snímky mě mrzí, ale zároveň jsem se ptal sám sebe, jestli bych je vůbec dokázal vyfotit. Jestli bych dokázal přenést představu, kterou jsem si vytvořil v hlavě, do výsledné fotografie. Myslím, že v současné době bych to nedokázal. Ale chtěl bych to dokázat. Budu se muset učit po krůčcích a třeba jednou...
