Dneska se u nás slavili Katčiny a babiččiny narozeniny, všude se motala Verunka a tak jsme i trochu zavzpomínali, jaké to bylo, když jsme byli velicí jako ona. To, co následuje, je zápisek z deníku, který si naši vedli, když jsme byli malí. Je z 19. srpna 1980.
Odpoledne se to potom stalo. Vytáhla jsem z ledničky kuře a začala ho porcovat. Nebylo zmrzlé a tak jsem k němu čichala, jestli je v pořádku. Zdálo se, že ano. Za chvíli ale začalo smrdět, čichnu k němu, nesmrdí přece. Řežu dál a říkám si - to kuře smrdí. Znovu čichám - nic. Když už se to opakovalo asi třikrát, napadlo mě, jestli zdroj zápachu není jinde. Otočím se do pokoje a opravdu. Jirka už se ke mně hrnul celý hnědý. Protože bylo teplo, chodil bez plínek a pokakal si boty, nohy a ostatní. Navíc se mu podařilo pomydlit si obličej a celé tělo. Chytla jsem ho a utíkala umýt do koupelny. Umyla jsem Jirku, vydrhla boty, které byly jako by Jirka chodil močálem a vrátili jsme se do pokoje. Řekla jsem si, že se podívám, jestli někde na koberci neleží nějaký kousek .... Podívám se a znovu mě obcházejí mdloby, protože koberec v prostoru asi 1m2 má úplně jinou barvu a povrch. Je to jeden ťápanec vedle druhého. Vzala jsem hadr a snažila se pohromu odstranit, ale ještě neměl být mému utrpení konec. Když jsem klečela na zemi a drhla, zvednu hlavu a co nevidím - celá stěna (nábytek) a gramofon mají novou hnědou výzdobu. Nakonec se mně podařilo všechno uvěst do původního stavu. Přišel tatínek, všechno jsem mu řekla a spolu se jdeme podívat na Jirku, co dělá. A ten sedí na koberci v místech, která jsem nedávno pracně očistila a rukama zpracovává krabičku s pribiňáčkem, kterou nepozorovaně uzmul z ledničky. Radostně krabičku mačká, tiskne ke košilce a bílýma rukama plácá po koberci, který ještě nestačil uschnout.
