Prolog
Myslím, že úvodem je potřeba říci několik důležitých upozornění pro ty, kdo se k těmto stránkách dostali s úmyslem počíst si o krásách Jižních Čech. V Jižních Čechách jsme byli, ale jen chvilku. Původní úmysl tu byl, vůle taky, leč okolnosti (především v podobě počasí) rozhodly jinak. Zbytek naší kraťoučké cykloexpedičky jsme se pohybovali na hranici Moravy a Čech. Aha, takže ten nadpis je vlastně přesný :-)!
1. den, středa 18.8.2004
Naše cesta začala hrozným skřípáním. Moje kolo vydávalo při přesunu z Lesné na nádraží hrůzné zvuky. Snad si chtělo stěžovat, že jsem ho přetížil. Srazili jsme se všichni včas. Museli jsme ale kapku změnit cíl cesty, neb nám bylo tvrzeno, že do Slavonic by nám ve středu odpoledne žádný vlak kola nevzal. Tedy: Jindříchův Hradec.
Cesta ubíhala poklidně. Do zábavy se občas zapojil i spolusedící pán, který se evidentně dobře bavil nasloucháním, jak řešíme věci od naprostých hovadin až po záležitosti života a smrti. Sem tam přispěl nějakou historickou či lingvistickou zkušeností.
A již jsme zde. Po vystoupení domluvil Tomík mému kolu imbusem a ono si konečně přestalo stěžovat. Po několikerém obkroužení náměstí a obvyklé nerozhodnosti, co teď, se usazujeme v zámecké restauraci a večeříme dobrá jídla. Je tu hezky. Dle mapy volíme místo spánku a lehce alkoholicky ovlivněni vyrážíme nocí s výrazným nedostatkem blikaček. Šumění lesa a kvákání žab bylo přerušováno pouze cvakáním prehazovaček. V lesíku nacházíme hezké místečko a za lehkých obav přivazujeme kola. Usínáme za čtení Boříka. Fandovi se v noci zdá, jak Helánovi (z nichž Klára je opálená) skákají na mořské pláži žabáky.
2. den, čtvrtek 19.8.2004
Brzo ráno kolem nás začíná jezdit vlak. Probouzíme se a rozhlížíme, kde že jsme to vlastně spali. První raní balení nám napovědělo něco o budoucích ránech. První kilometry do J.H., pak první snídaně (croissant - jestli se to ovšem takhle píše) a první nové blikačky a baterie. Je stanoven dnešní hlavní směrový cíl a tím je Landštejn. Naše počáteční nadšení bylo hned ochlazeno velkým vedrem a velkým stoupáním. Naštěstí brzo odbočujeme z hlavní silnice. Ne že by vedro polevilo, ale začal se blížit velký rybník. Projeli jsme vesnicí, která byla ihned nominována na nejhezčí vesnici po cestě (Kačlehy). Protože tohle píšu až po návratu domů, mohu konstatovat, že vyhrála. Horizont za vesnicí nám přinesl nejen příslib rybníku, ale i několik mladých kukuřic. Dole u rybníka jsme se pohodlně rozložili, vykoupali se, najedli a početli. Tomík a Denisa stanovili přímou cestu na Landštejn, kterou jsme v podstatě dodrželi. Jen nás zdrželo: vracení pro zapomenuté rukavice, únava, silné pokušení obrátit to do Třeboně na koncert bratří Ebenů. Nakonec jsme to ale dokázali. Prohlídka Landštejna byla završena večeří v hostinci Holubník, kde Kája údajně znala jednoho z obsluhujících. Kájina vrozená stydlivost nám ale zabránila tuto skutečnost ověřit empiricky. Závěrečný nápor směrem na Slavonice, okořeněný značnou únavou některých členů výpravy, byl zdárně završen najitím spacího místa. Hurá.
3. den, pátek 20.8.2004
Ráno bylo ještě suché, ale ne dlouho. Zmatené rozhodování, jestli už jet, a pokusy se zbalit, byly několikrát přerušeny deštěm. Rozhodné slovo padlo až před desátou. Nabalili jsme mokré stany a na mokrých kolech vyrazili na mokrou silnici. Zastavilo nás lákadlo muzea opevnění. Vyhrál jsme los na Katkou a získal tak pro nás všechny prohlídku zařízeného bunkru. A pak přišel sjezd do krásných Slavonic. Přivítalo nás renesanční náměstí, které nám poskytlo hluboké podloubí, ve kterém jsme mohli odložit naše oře a v klidu si v suchu oddechnout. Poněkud nás znepokojilo, že ještě nedorazil Tomík. Naštestí se ukázalo, že jeho malé zpoždění bylo způsobeno pouze tím, že zatímco my jsme do města vjeli přímo, on ho celé obejel (i tak to stihl za skoro stejnou dobu jako my). Fanda se vydal hledat úschovnu zavazadel, ze které se vyklubala ubytovna v bývalém kláštěře. Přehodný pan vedoucí nám nechal kola v kolárně a mohli jsme se kochat. Po kochání a obědě, jsme si řekli, že pršet už přestalo a mohli bychom vyrazit na malý výlet. Namířili jsme si to na východ do Písečné. Samotná vesnice nás moc nepřesvědčila. Místní zámek byl předělán na obecní úřad, ale podle mapy se kousek od vsi měl nacházet židovský hřbitov. Nacházel se, ale na kopci. Strávili jsme na něm několik hezkých a zklidněných chvil. Cestu zpátky do Slavonic jsme si schválně prodloužili zájezdem do Starého Hobzí, kde zvláště Kája s Fandou obdivovali předkostelní sochu. Samotný návrat do Slavonic proběhl až na přehazování kol a posouvání sedátek vcelku v pohodě. V ubytovně jsme se zeptali na přespání a byla nám přidělena skromná útulna třípokojového bytu napůl zařízeného univerzálem a napůl starožitným nábytkem. Večer jsme strávili noční prohlídkou města, večeřením a popíjením vínka.
4. den, sobota 21.8.2004
Místní pan správce nás lákal, ať zůstaneme celé dva dny, ale my, staří ohaři, jsme už chtěli vyrazit na další cestu sbírat desítky a stovky kilometrů. Zpočátku poněkud zmatená cesta po červené značce kopírující stezku Jiřího Grasela nás nakonec dovedla k jeho kamenné sluji. Sjeli jsme z kopce, popojeli a už nás vítal Český Rudolec. Bohužel se ukázalo, že v Rudolci na nás čekala nejen hospoda, ale i nový déšť. Pokoušeli jsme se dočkat jeho konce, ale nakonec nám došla trpělivost a dotazem na ČD jsme zvěděli večerní vlak domů. Jízda v dešti do Dačic se nakonec ukázala méně hrozná, než jsme čekali. Člověk se tak nějak soustředí na to, aby dojel do cíle a nerozptylují ho kraviny okolo. V Dačicích jsme ještě shlédli výstavu hraček, zorganizovali nástup do lokálky a vyrazili domů. Naši odhodlanou mysl pak už nemohli zastavit ani takové rány pod pás, jako zpoždění rychlíku či nefungující světlo v kupé. Na shledanou Česká Kanado, Třeboňsko a Novohradsko. Snad někdy příště.
