Minulý týden přišla Katka se zprávou, že na nástěnce v tenisové hale visí letáček o běžeckém závodě v Útěchově. Prý, když teda chodím běhat, ať to zkusím. Chvíli jsem se rozmýšlel, ale pak jsem se rozhodl, že je to dobrá příležitost si ověřit, jak si stojím, vlastně běžím. Když se o závodu dozvěděla Verunka, hned chtěl běžet taky.
A tak jsme v sobotu ráno s Verunkou a Natálkou (která se taky přidala) vyrazili na hřiště do Útěchova na běh Útěchovskými lesy aneb memoriál Poldy Umláška. Počasí bylo studené a mlhavé, ale lepší než dny předtím, kdy pršelo. Na hřišti jsme se potkali s Láskovými, konkrétně s Tomášem a Adámkem, kteří také hodlali startovat. Zaregistrovali jsme se v okénku a pak si šli prohlédnout trať. Verunka měla běžet 300m, Natálka 700m a já 7 kilometrů. Z časových důvodů jsme si prošli Verunčinu a Natálčinu trasu. Moji jsme raději nešli. I kdybychom to totiž stihli, tak by se mohlo snadno stát, že bych na ostrý závod neměl žádnou sílu! Jak asi cítíte, má očekávání byla nízká.
Prostor na startu se pomalu zahušťoval lidmi a pak to přišlo. Verunka nastoupila na start v kategorii minižákyň na 300 metrů a absolvovala skvělý závod. Postával jsem kousek před cílem a čekal, kdy se vynoří z lesa, nejdřív se objevily dvě dravé dívčiny a pak za nimi Verunka. Za mého povzbuzování doběhla třetí. Hurá! Sláva! Chvíli poté absolvovala svůj běh Natálka a pak jsem už jen čekal, kdy to přijde na mě. V mezičase přišla Katka se zbytkem děcek a Verunka dostala diplom a ceny.
Můj cíl byl jasný. Má normální týdenní vzdálenost byla přibližně jedna polovina délky tratě a tak jsem si stanovil úkol hlavně doběhnout. Reálnost tohoto předsevzetí byla podtrhnuta pohledem na atletické postavy na startu, ze kterých stovky natrénovaných kilometrů měsíčně jen zářily. Po startu jsem zaujal strategickou pozici na konci pole a pak už zápasil sám se sebou. Pokud ve mně dřímaly nějaké skryté zbytky ambicí, že bych mohl dosáhnout slušného výsledku, byly záhy rozmetány výběhem s 50 metrovým převýšením, který mě definitivně oddělil od ostatních závodníků. Od té doby jsem je potkal jen když mě předbíhali o kolo. Běžel jsem vlastně dva okruhy - 5km a 2km. Celou druhou poloviny prvního okruhu jsem se přesvědčoval, že musím doběhnout. Chvíle odhodlání korespondovaly se seběhy a chvíle depresí se stoupáním a později i s rovinou. Dá se říct, že když jsem běžel dolů, šlo to se mnou nahoru a když jsem běžel nahoru, šlo to se mnou dolů. Velkou psychickou pomocí byli rozhodčí na kontrolních bodech, kteří mě (patrně z radosti, že jsem se už konečně objevil) povzbuzovali. Průběh cílem do druhého kola mě zastihl v lepší psychické fázi a tak jsem se nakonec dotrápil až do cíle. Skončil jsem pochopitelně poslední se sedmiminutovou ztrátou na předposledního.
Ale co už. Jak říká Bible: Mnozí první pak budou poslední a poslední první. Než mi někdo správně vysvětlí, že na tuto situaci tento verš opravdu aplikovat nelze, mohu se jím utěšovat.
