Pátek 14. 9. 2012
Přes den postupně balíme. V podvečer se rozhodujeme, jestli nejet až v noci, abych se alespoň trochu vyspal (přes den mi to moc nešlo), ale nakonec vyrážíme v 10:15 večer. Auto je plné, ale ne nacpané. V Mikulově kupuju rakouskou dálniční známku a asi o půl dvanácté opouštíme naši milovanou vlast.
Sobota 15. 9. 2012
Cesta Rakouskem byla hladká. Průjezd Slovinskem byl ve znamení nejistoty, protože jsme se rozhodli nekoupit dálniční známku a projet po vedlejších silnicích. Průjezd hranicemi byl hladký. Při vjezdu do Chorvatska začíná pršet. Nadějné vyhlídky. Nad ránem usínáme na jednom odpočívadle a asi hodinu a půl spíme. U Zadaru projíždíme dlouhým tunelem. Při vjezdu je zataženo a vůbec nevlídno, ale na druhé straně jsou mraky už roztrhané a svítí sluníč. Do Bašky Vody přijíždíme ve 12 po absolvování 951 km. Jsme ubytováni v hezkém dvoupokojovém apartmánu. Setkáváme se s babičkou a dědou Loveckými a jejich kamarády Součkovými, kteří jsou ubytovaní vedle nás jen přes minidvorek.
Odpoledne jdeme poprvé k moři - kamennitá pláž, čistá voda, teplo. Je ovšem trochu větrno, což odnáší jedno z lehátek pro děcka, která máme půjčené od Ochranových. Přestože je Katka přidržovala v ruce, náraz větru jí je vytrhl a poslal na moře. Než jsme se vzpomatovali, bylo daleko od břehu mimo náš dosah.
Večer jdeme na první návštěvu promenády a ochutnáváme první kopečky zmrzliny.
Neděle 16. 9. 2012
Dopoledne je lenivé. Já dospávám cestu a odpoledne se válíme u moře. Večer zamlouváme na středu výlet lodí na Hvar a Brač a kupujeme Verunce a Honzíkovi trička.
Pondělí 17. 19. 2012
Dneska jsme u moře přes celý den. Jezdím ve člunu, potapím se a bohužel také opaluji. Málo jsem se natíral a tak se ze mne stal alpský vepřík. Z večerni procházky se vracím dřív a lehám si. Ramena a záda bolí hrozně.
Úterý 18. 9. 2012
Při snídani se mě jedna paní spolurekreantka zeptala, odkud jsme. Když jsem řekl, že z Brna, tak byla mírně zklamaná. Myslela si, že jsem někdo jiný a tím pádem se ukázalo, že mám v Jihlavě dvojníka.
Dopoledne jsme si udělali výlet do národního parku Biokovo. Nic moc jsme o něm nevěděli, jen že se prý dá autem vyjet na vysokou horu s vysílačem. Očekávání nebyla vysoká a o to víc jsme byli překvapení. Jedeme po magistrále do Makarské, za ní odbočujeme doleva do kopců. U vjezdu do parku zjišťujeme, že se za vjezd platí. Deti jsou zdarma, dospělí po 40 kunách. Peněz je pomálu, ale rozhodujeme se pro. Autem vyjíždím nahoru a míříme vstříc hoře sv. Jure. Rychlé stoupání, prudké zatáčky, pod námi sráz, úzká silnice, svírání v žaludku a nádherný výhled. Najednou míjíme přímo na silnici divoké koně. Dostáváme se na horní planinu s Vinetuovskou krajinou plnou vln a kopců s přemnoha bílými vápencovými balvany a borovicemi. Silnička se vine klikatě a úzce. Co se stane, až se objeví auto v protisměru? Vyhneme se, je to těsné, ale jde to. Pokračujeme dál, pozvolna stoupáme. Náhle se objevují listnaté stromy, na zemi první spadané listí, zatáčky jsou ještě nepřehlednější. Nádherné místo. Nakonec prudké šněrování na horu. Na malém parkovišti vysedáme a chvíli nevěřícně vyhlížíme blížící se autobus. Obcházíme vrcholek, nahlížíme do poutní kaple a stavíme malé mužiky z kamenů. Cestou dolu už otrne a s protijedoucími auty se míjíme bez obav. Rádi bychom se zdrželi déle, ale na děti sedá hlad. Sjíždíme a loučíme se s krásným místem.
Po obědě se jdeme povalovat k moři. Po večeři se sesedáme na dvorku a hrajeme triády. Brzo jdeme spát, zitra nás čeká náročný den.
Středa 19. 9. 2012
Ráno vstáváme dřív, abychom stihli loď. Máme místo na dolní palubě u východu. Loď je docela veliká, rozhodně největší z těch, které vyjíždí z Bašky Vody na stejnou trasu. Cesta na Hvar ubíhá v pohodě. Přistáváme v městečku Jelsa a máme hodinu přestávku. Prohlížíme si kamenný přístav a okolní uličky, Katka šmejdí v malých obchůdcích s oblečením. Kupujeme magnet na lednici. Po odplutí dostáváme bagetu, abychom vydrželi do večeře. Křižujeme Hvarský kanál a směřujeme k ostrovu Brač. Přistáváme v městečku Bol a jdeme na místní pláž Zlatni rat, která trčí do moře jako trn. Je spíš chladněji a moře taky není nejteplejší a tak většinu času trávíme hledáním mušliček. Cesta zpět k přístavišti je časově mírně napjatá, máme obavy, jestli stihneme odjezd, ale nakonec to zvládneme a ještě si zvládám koupit větší mušli, než byly ty z pláže.
Zpáteční plavba začíná večeří. Dostáváme grilované makrely a šproty, děcka grilované kuře. K tomu je pečivo, salát a víno. Víno poctivě dolévají a tak se postupně uvolňuje nálada. Po jídle se nám s Katkou daří sedět dlouho na horní palubě na přídi a pozorovat pobřeží. Reprodukovaná hudba se mění z chrvatských písní na mezinárodní hity, z pasažérů padají s vypitými decilitry zábrany a začíná mohutná párty s tancem a zpěvem. Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak asi neuvěřím. Občas máme strach, že někdo spadne přes zábradlí do moře, ale kupodivu se to nestane. Při vystupovací zastávce v Promajne se lidi, kteří vystupují, ještě nechcou loučit a tančí alespoň na molu, i když loď už míří do Bašky Vody. Ještě když jdeme z přístavu do penzionu, tak nám ze setrvačnosti tepe hlava z téí hlasité hudby. Večeři v penzionu si necháváme dát do krabičky a brzo usínáme.
Čtvrtek 20. 9. 2012
V noci přichází bouřka. Prší, fučí a blýska se. Ráno je kupodivu klid, nad horami visí mraky, nad mořem je obloha protrhaná. Omylem mi zazvoní budík a tak, přestože jsem se předtím rozhodnul, že nepůjdu běhat, nakonec běhat jdu. Volím poklidný běh po promenádě s tím, že to pojmu jako procházku. Pak jsem si vzpomněl, že bych moho najít místní zříceninu - Gradinu. Napoprvé jsem odbočku k ní minul, ale napodruhé už ne. Příkré schody mě přivedly k památníku padlých v 2. světové válce, který byl ve formě téměř nahého (jen čapka a rouška přes slabiny) hrdiny se samopalem v ruce. Muskulaturu by mu záviděl i Stallone. Hned za památníkem byly zříceniny pozdně antického hradiska. Obrysové zídky byly doplňovány kaktusy.
Dopoledne je chladne a u vody skoro nikdo není. Je jasné, že k moři nepůjdeme a tak nakonec volíme výlet do vesničky Bast pod horami. Čeká nás krásný výhled na moře, divoká granátová jablka a fíky, po kterých se děcka mohou utlouct, ale taky prudký vítr, který studí až k nachlazení. Dostoupali jsme až ke kapli stavého Rocha a pak se vracíme do apartmánu.
Odpoledne se teplota moc nemění a tak jdeme všichni na procházku. Ukazuju ostatním Gradinu, nechávám se vyfotit s partyzánem a sestupujeme na pláž. Protože je mi líto nejít do moře vůbec, odhodláváme se s Verunkou a na chvíli se ponořujeme. Večer hrajeme u Loveckých a Součků společenské hry.
Pátek 21. 9. 2012
Ráno jsem vyslán nabrat do láhve čistou mořskou vodu do zásoby domů. Po snídani jsme odběhl k pláži koupit náhradní lehátko za to, které jsme v sobotu ztratili. Už tehdy jsme si vyhlédli to stejné, ale dnes jsem ho nemohl najít a koupil jsem podobné. Dopoledne jsme šli na procházku po promenádě. Katce se hrozně líbily jedny šperky a tak jsme jí je koupili k narozeninám.
Po obědě jsme šli na pláž a přišlo překvapení. Katka cestou objevila lehátko, které jsem nemohl najít. Ukázalo se, že jsem si špatně pamatoval, kde jsme si náhradní lehátko vyhlédli. Po delším rozvažování jsme nakonec koupili i to správné a to špatné si necháme.
Večer jdeme naposledy na promenádu. Pojídáme zákusky, pozorujeme blikající lampy a konstruujeme divoké scénáře o tom, jak se mladík na energetické centrále držený jako rukojmí pokouší morseovkou volat o pomoc.
Sobota 22. 9. 2012
Ráno se balíme a uklízíme. Loučíme se s ostatními a vyrážíme po magistrále na sever. Chceme se podívat jak vypadá pobřeží a taky ušetřit peníze za dálniční mýtné. Cesta je hezká, ale u Splitu se zaplňuje já si začínám zoufat, že to byl špatný nápad. Probojujeme se do Trogiru s tím, že pak najedeme na dálnici. Trogir se nám líbí, ostatně je zapsaný mezi památkymi UNESCA. V tržnici si kupujeme fíky a hrozny a vyrážíme. Magistrála vypadala prázdně a tak se nakonec necháváme přesvědčit a pokračujeme po ní dál. Odbočujeme se podívat do Rogoznice, která se nám líbí a pak obdivujeme krásný Primošten. U Šibeniku konečně najíždíme na dálnici. Katka přebírá řízení a absolvuje tak svou první dálniční jízdu. Před Záhřebem se vyměňujeme zpět a potemnělým Chorvatskem míříme k hranici. Do Slovinska vjíždíme za tmy a čeká nás obejetí dálnice. Značení je horší než cestou sem a tak se nám stalo, že jsme odbočili špatně. Podle mapy to vypadalo, že to nevadí, ale realita byla jiná. Vracíme se hledáme znovu, tentokrát úspěšně. Rakousko, znovu dálnice, konečně Vídeň. Značení na Brno je divné a tak dvakrát odbočujeme špatně a nakonec musím zanout navigaci v mobilu (taťkovo srdce poskočilo radostí, když jsme jim to vyprávěli). Konečně hranice, konečně Brno, konečně doma.
