Cesta do Soví jeskyně

Tento rok na jaře se mi po dlouhých letech znovu dostala před oči knížka Soví jeskyně od Miloše Zapletala. Vypráví příběh třech patnáctiletých chlapců, kterým dědeček jednoho z nich poví pověst o Soví jeskyni. Každý hoch v jejich rodu se po dovršení patnáctých narozenin vydá na cestu k Soví jeskyni. Ten, kdo ji najde, bude prý rozumět ptákům a zvěři. Vyráží se z vrcholku Ještědu a smí se spát jen pod širým nebem (či ve stanu) a jíst jen to, co si přinesete a uvaříte. Dan, Renda a Martin sice nevěří dědečkovu povídání o kouzelné moci jeskyně, ale zatouží vydat se na cestu, protože ta znamená únik z nudy v prázdninové osadě a slibuje zažití neobyčejných věcí. Chlapci vyrazili a po dlouhých dvanácti dnech dorazili k Soví jeskyni. Cestou prožili báječné chvíle - hledali polodrahokamy, účastnili se trampského potlachu, řádili v nekonečném pískovém městě, navštívili zakázanou jeskyni, prožili dva dny s partou brontosaurů na břehu kouzelné říčky Kamenice a nakonec prošli fantastickým bludištěm skal Českého Švýcarska. Museli ale také překonat nástrahy putování, mezi kterými vyčnívala ztráta stanu u Máchova jezera. Prošli ale vším a nakonec dorazili k cíli. K jejich překvapení se tam opět sešli s Danovým dědečkem a svým stanem. Samotná jeskyně sice nenaplnila jejich vysněné představy, ale poznali, že pravým smyslem bylo putování samo.

Při čtení knihy mě zajímalo, jestli taková cesta opravdu jde podniknout, jestli není prostředí, kterým se putovalo vymyšlené, a rozhodli jsme se s přáteli to vyzkoušet na vlastní kůži. Velkým lákadlem byl i fakt, že samotné České Švýcarsko mělo být vyhlášeno v nejbližší době národním parkem, což by značně ztížilo možnost pohybu v něm a byla tak možná poslední šance se podívat na některá místa bez každodenního vycházení z parku ven (opravdu se tak hned následujícího podzimu stalo). Termín byl stanoven na posledních čtrnáct dnů v srpnu. Chtěli jsme dodržovat pravidla a tak jsme si zakázali jezení jídel uvařených někým jiným a spaní v obydlených domech. Těšili jsme se jak, plní čerstvé síly vyrazíme po stopách Dana, Rendy a Martina.

První den - pondělí 16.srpna 1999

Brno Liberec

Zlatý voči. Sešli jsme se čtyři - Peťa, Klára, Prófa a já (Jirka). O čerstvých silách bych nehovořil, já s Peťou jsme se dva dny předtím vrátili z Javorníků a Klára s Prófou z tábora. Vybavili jsme se mapami (za vskutku nekřesťanskou cenu) a rychlíkem vyrazili do Liberce. Naneštěstí jel až ve 14 hodin a cesta trvala přes pět hodin, takže jsme se rozhodli, že akorát dorazíme pod Ještěd a tam zalehneme. Cestou se mohutně střídali průvodčí, kontrolovali nás asi třikrát. Jednu chvíli, když vlak stál na stanici a na cosi čekal, uviděli jsme průvodčí, jak šmejdí po nástupišti. Nenalezli jsme lepšího důvodu pro její počínání, než že verbuje dalšího štiplístka, aby nás mohli ještě jednou překontrolovat. Nicméně nakonec znaveni ukrutánsky dlouhou cestou jsme dorazili do Liberce a místní hromadnou dopravou se dopravili až pod Ještěd. Po chvíli hledání jsme našli jakžtakž vyhovující místo a rozbili tábor. Naprostá nechuť ke stavbě stanu (který jsme navíc měli jen my s Peťou a to jen pro dvě osoby) převážila a ulehli jsme všichni jen tak. Chyba lávky. V noci se rozpršelo a byli jsme nuceni se přesunout o pár metrů dál k jakési vysoké chatě, která patrně patřila k příslušenství místní sjezdovky.

Druhý den - úterý 17.srpna 1999

Liberec Ještěd Pláně Vápenice Skalákovna u Mazovy horky

Ráno po probuzení jsem došel nakoupit a zavolal Oldovi a Andě domů. Den předtím měli vědět, jestli budou mít kluka, nebo holku. Kluk. Sbalili jsme se a vyrazili vzhůru. Stále ještě odhodlaní se držet co nejvíc předlohy, jsme dle legendy vyrazili vzhůru pod lanovku. Klářin nízký tlak ale brzy začal zlobit víc než bylo milo a tak jsme s rozpojili. Klára s Prófou vyrazili po silnici a my jsme dál šplhali pod lanovkou. Krásných 400 metrů převýšení. Nahoru jsme vylezli úplně mokří. U rakety byla nechutná zima, foukal vítr a bylo vidět asi na 30 metrů. Zalezli jsme dovnitř, převlíkli se a čekali na zbytek. Naštěstí měli v bufáči dobrej čaj a tak se čekalo hezky. Po srazu jsme přečetli další část knihy (vždycky jsme četli co nás čeká). Již zde začaly drobné poznámky k textu. "Zvedl hlavu a nad ním se na větvi houpala oběšená postava." A kdosi vyhrkl "Dědeček." A podobně. Slezli jsme kus dolů vyrazili k první funkcionalistické stavbě. Občas trochu sprchlo, ale jinak pohoda. Za hospodou jsme začali sestupovat dolů. Odskočili jsme si k vyhlídce a poprvé zřeli oblouk Lužických hor. Chvilku jsme se dohadovali, který kopec je který a pak se vrátili zpět. Minuli jsme vodopád a nakonec narazili na štěrkovou cestu s achátky. No super. Přesně tohle se stalo i v knížce. Pod Horkou jsme pak našli Skalákovnu. Oběšenec chyběl. Rozhodli jsme se přespat uvnitř a nedrápat se s batohy na vrchol kopce. Zkušebně jsme se tam podívali, a shledali, že to byl štastný nápad. Prodírání skoro neproniknutelnými křovisky, lezení do velmi, velmi prudkého svahu a podobné chuťovky. Navíc nahoře nebylo skoro žádné místo, po pravdě řečeno, nechápu, kde ti kluci měli spát. Udělali jsme si věčeři a zalehli. V noci cosi proleťelo skrz okno, asi pták nebo netopýr, těžko říct.

Třetí den - středa 18.srpna 1999

Skalákovna Hoření Paseky Druzcov Křižany Dánské kameny Kryštofovo údolí Hamrštejn

Po snídani jsme vyrazili dál. Prošli jsme skrz golfové hřiště, (normálka ne? ) a ve vesnici skočili nakoupit. Vzali jsme i velkou zmrzlinu, protože Peťa měla svátek a rozložili jsme se s ní přímo pod křížem u potoka od Karolíny Světlé. Pak jsme prokličkovali zbytky stavení a vlítli do lesa. Na radu místního chataře jsme se zastavili u velkého převisu a pak pokračovali směrem ke Kryštofovu údolí na sever. Sekali jsme to přímo a cestou se bavili o zkoušce přežití. Nemáš vůbec nic (v nejdrsnější variantě ani kus oděvu) a máš přežít dva týdny. Inspirováni jsme se pak pokoušeli vydloubnout kořen pupavy bezlodyžné, že ho jako ochutnáme, ale půda byla moc kamenitá a nezdařilo se. Konečně jsme začali stoupat na hřeben. Kapku jsme se ztratili, ale nakonec jsme slavili úspěch. Zašli jsme si ještě k Dánským kamenům a začali slízat do údolí. Na úbočí byl docela slušnej prales, samý padlý stromy a šutry. Naprosto utrmácení s poznámkami typu "ti kluci měli u zadku vrtule" a "Zapletal zapomněl napsat, že jeli na kole" jsme přece jenom našli vesnici. Prošli jsme jí asi kilometr a pak vlezli do nádherné hospody. Byla asi nejlepší, na jakou jsme cestou narazili. Večer jsme se měli sejít s Denisou a Igorem, a tak jsme spěchali dál. Místo na zřícenině Hamrštejn bylo už bohužel obsazený a museli jsme se utábořit těsně nad tratí. Furt jsme hlídkovali, jestli nepřijdou, ale nic. Obloha nevypadala nic moc a radši jsme si rozdělali stan. Prófa s Klárou si půjčili celtu. V noci začalo chlejstat.

Čtvrtý den - čtvrtek 19.srpna 1999

Hamrštejn Chrastava Bílý Kostel nad Nisou pískovna pod Václavicemi

Prófa a Klára se v noci přesunuli do budky na zastávce, ale pranic jim to nepomohlo. V podstatě se přesunuli až déšť skončil a navíc byla na podlaze kaluž (pomíjím strašnej smrad). Ráno jsme sušili věci, ti dva v podstatě všechno. Sem tam projel vlak, asi museli mít docela povyražení. Vždycky když se blížil, musel jsem jít odklidit sušící se stan, protože mašina byla kapku širší a byla by ho smetla. Denisa a Igor se vůbec neukázali. Nechali jsme jim vzkaz, aby na nás počkali v lomu nad vesnicí Jítrava. Dnešní cíl byl značně nejistý. v zásadě jsme chtěli skončit u nějaké pískovny, ale popis v knize byl značně mlhavý, skoro bych řekl žádný a tak to bylo jen na nás. Prosvištěli (možná spíš proploužili) jsme Chrastavou a Bílým Kostelem a začali hledat ledovcovou morénu. Dalo to celkem práci, ale vytrvali jsme a nakonec zvítězili. Našli jsme pískáč s jezírkem. Shodili jsme batohy navlíkli plavky a vrhli se dolů, že si jako zaplavem. Cha, cha. Voda byla asi po kolena a kapku bahnitá. Radši jsme hledali pazourky a skákali do písku. Dokonce jsme našli jeden pazourek velikej jako prase a přibalili ho. Pak jsme si odskočili k rybníku a vykoupali se. Po čtyřech dnech je to docela osvěžení. Večer jsme zakončili tradiční ohňovou večeří a čtením.

Pátý den - pátek 20.srpna 1999

pískovna Grabštejn Chotyně Roimund Západní jeskyně Jítrava Bílé kameny

Ráno jsme se probírali trochu dýl, ale přece. Rázovali jsme si to po žluté až do vesnice, kde jsme si dali dobrou snídani. Takový mlíko po ránu, to je něco. Různé značky nás pak vedli vysoko po svahu. Cestu jsme si krátili vyprávěním filmů. Největší úspěch mělo Život je krásný a jeho interpretka Klára. Sešli jsme na silnici a následně trochu zabloudili. Museli jsme se kapku vracet, značení nebylo nic moc. Dlouhé stoupání, při kterém jsme překřížili obrovskou silnici (je to docela šok, člověk furt chodí v lese, nanejvýš potká malou asfaltku a najednou širokánská dálnice) nás zavedlo až zříceninu Roimund. Chvilku jsme odpočinuli a začali sestupovat dolů. U lomu nikdo nebyl. Denisa s Igorem se znovu neobjevili a navíc se tam nedalo spát a tak jsme se rozhodli rozbít tábor až na Bílých kamenech. Ještě jsme se podívali nahoru k jeskyni (co kdyby byla otevřená). Bohužel nebyla. Po vzoru pravěkých lovců jsme rozbili náš pazourek. Kousky jsme si rozdělili s úmyslem použít jich jako dárkových suvenýrů. Začali jsme znovu sestupovat dolů. V Jítravě jsme našli obchod a udělali velký nákup před víkendem. Kromě toho jsme se zastavili v místní hospůdce. Zvláště Prófa měl potom velmi dobrou náladu, až jsme koukali. Zavolali jsme Denise a Igorovi, ukázalo se, že ještě nevyjeli a tak jsme se dohodli, že se setkáme o dva dny později v Novém Boru. Na večeři jsme si vzali špekáčky. Sloní kameny byly ohromný. Vlastně se jmenujou Bílé kameny, ale místní jim říkají sloní. Jsou to obrovské bílé balvany kulatého tvaru, které fakt připomínají slony. Dvanáctimetrové slony. Chvíli jsme lezli navrch a dívali se do kraje. Pak jsme rozdělali oheň, opekli špekáčky (samozřejmě až na Peťu). Prófa líčil zážitky z Norska. Špekoně byly ukrutně velký, větší jsem snad nikdy neviděl. Ustlali jsme si v jedné z průrv a usnuli.

Šestý den - sobota 21.srpna 1999

Bílé kameny Vysoká Horní Sedlo Vraní skály Popova skála Tobiášova borovice Petrovice Babiččin odpočinek

Po probuzení jsme skočili do vesnice pro objednaný chleba a nasnídali se. Klára s Prófou se pak vydali napřed a my "šneci" jsme je pak museli docházet. Kapku se ovšem změnilo počasí a začalo pršet. Nebylo to nic hroznýho, ale bohužel to stačilo na to, aby člověk promokl. Vybalili jsme různý protivodní pomůcky (široký výběr - obyčejná pláštěnka, pončo, pláštěnka na batoh z igelitového tunelu, plachtová pláštěnka) a odvážně razili dál. Šli jsme teď po kamenitém hřebenu. Po asi třech kilometrech jsme došli do vesnice. Naštěstí přestalo pršet a mohli jsme odložit potápěčskou výzbroj. Chvíli jsme váhali, kterou cestou jít, ale pak zvítězila zvědavost a vyrazili jsme kolem cičných skal. Bylo jich za sebou asi šest s roztodivnými jmény. Pomalu jsme poznávali, že nás nohy zanesli do kraje s turistickým značením, které se dalo občas označit za sporé, občas se nedalo označit vůbec, protože nebylo. K Vraní skále jsme tak došli až po dvojím vracení. Otevřel se nám pohled na krásnou lesnatou krajinu se semtam vykukujícími skalami. Cestou k Popově skále jsme uvažovali, jestli na ni polezeme, byla to zacházka stranou, ale nakonec jsme šli. Ukázalo se to být dobrým tahem. Viděli jsme na všechny strany. Lesy a kopce na jihu u nás a rovinu a města v Německu. Od Popovky jsme pokračovali po modré s vědomím, že musíme dojít co nejdál. Minuli jsme Tobiášovu borovici (mýtický strom s rozporuplnou pověstí, jednou byl Tobiáš majitelů panství, podruhé místní myslivec, po třetí obchodník) a došli do Petrovic. Odskočili jsme si do místní hospody. Když jsme se k ní blížili vypadala skoro jako kostel, ale tento dojem byl mylný. Z vesnice jsme šli dlouho lesem, patřičně bloudili a Peťa nám líčila Obchod na korze. Patřičně uondaní jsme pak přešli silnici a za chvíli rozbili tábor. Ukuchtili jsme na ohni jídlo, něco přečetli a šli spát. Měl bych ještě podotknout, že jsme se tento den odchýlili od trasy, kterou šli Dan, Renda a Martin, kteří si to střihli k Máchovu jezeru.

Sedmý den - neděle 22.srpna 1999

Babiččin odpočinek Mařenice Hamr Ledová jeskyně Milštejn Rousínov Klíč

Po sbalení věcí jsme vyrazili směrem k Novému Boru. Po projití obce Mařenice se nám postavil do cesty starý známý obyčej tohoto kraje, totiž prahbídné značení. Opět jsme se museli vracet. Nalezená cesta nás vedla údolím potoka kolem vesnice indiánů. Na loučce bylo postaveno několik stanů i s různými udělátky a mezi nimi pobývalo několik mužů a žen oblečených do kůže. Hned o kus dál jsme minuli prázdný bazén a potom už dorazili k malé lesní přehradě Naděje. Kdysi prý poháněla její voda pilu. Pokračovali jsme dál směrem ke zřícenině MIlštejn. Kousek před ní jsme zastavili na jídlo. Najedli jsme se a chtěli odpočívat. Byli jsme dost unavení a Nebylo divu, že jsme za chvíli až na Prófu všichni usnuli. Ten nemeškal a zvěčnil nás na fotce. Po okouknutí Milštejna (spíše jeho zbytků) jsme sestoupili do vesnice Rousínov. Napojili jsme se v místní taverně, překřížili silnici vedoucí k hranicím a menší zkratkou se dostali do vesnice Svor, ležící těsně pod horou Klíč. Vydali jsme se nahoru vstříc dlouhému stoupání. Míjeli jsme turistické výpravy z místního dětského tábora i pár tupců, kteří se po cestách proháněli na terénních motorkách. Dlužno dodat, že vršek Klíče je chráněný a mají tam být i kamzíci. Na křižovatce pod vrcholem jsme nechali batohy a došplhali na vršek. Fantasie. Takový úžasný rozhled jsem ještě nikde neviděl. Všechny okolní kopce jsou nižší než klíč a tak je vidět opravdu do daleka. Navíc k jihu je v podstatě už jen rovina. Asi deset minut jsme se obdivovali krásám Čech a pak se vrátili k batohům. Museli jsme zavrhnout úmysl spát až na vršku. Kromě toho, že by to bylo v rezervaci, bysme museli smést dost značný vítr a nebylo tam ani kde udělat bivaky. Nakonec jsme našli dobré místo v sedle hned vedle hlavního vrcholu. Udělali jsme večeři a potom jsme se já a Prófa vydali do Nového Boru pro nové členy výpravy. Nádraží jsme našli celkem snadno. Jediný vlak, kterým mohli přijet měl ale ještě čas a tak jsme se vydali do středu Boru, ovšem každý s jinými úmysly. Zatímco Prófa sháněl bankomat, aby se pokusil vybrat peníze, já jsem sháněl něco úplně jiného. Na rozdíl od Prófy jsme naštěstí uspěl. A pak jsme se už setkali s Igorem, Denisou a Tomíkem. Byli plní optimismu, a tak jsme během zpáteční cesty po tmě s Prófou přemýšleli, že bychom jim nakukali, že spíme přímo na crcholu klíče, nechali je tam vylízt a až pak jim prozradili sladké tajemství, že se musí vrátit bratru o sto metrů dolů. Škoda, že jsme nakonec vyměkli. Holky nás v táboře přivítaly zprávou, že vyděli kamzíka. Prý něco strašně štěkalo a pak asi padesát metrů od nich si to proběhl kamzík. Nicméně bylo už pozdě a tak jsme se rozložili ke spánku.

Osmý den - pondělí 23.srpna 1999

Klíč Kytlice Mlýny Křížový buk Zlatý vrch Studenec Studený Pavlino údolí

Ráno jsme vstali s úmyslem dorazit až na okraj Jetřichovických stěn. Ve vesnici Kytlice jsme nakoupili další zásoby a posnídali. Pak jsme museli jít bohužel delší dobu po silnici až do vesnice Mlýny, kde jsme odbočili na zelenou značku. Prošli jsme kolem vrchu Javor. Kolem cesty se sem tam objevovaly čedičové skalky. Tomík je hned začal okukovat a lozit po nich a nechal se vyfotit v karatistickém rozkročení. Na křižovatce Křížový buk jsme přesedlali na červenou. Cestou do kopce jsme míjeli lesního dělníka, který pracoval tak usilovně, že Kláře spadl na nohu kmen. Zprvu se zdálo, že to bude dobré, ale pak ji začalo koleno bolet víc. Po chvilce jsme zastavili pod Zlatým vrchem, Klárka si obvázala nohu a pak jsme se šli kouknout. Byl to starý lom, ve kterém byl odkryt čedičový vrcholek. Vypadalo to úchvatně. Udělali jsme pár fotek a vrátili se k batohům. Klára si nechala udělat hůl a pokračovali jsme dál. Kolem vesnice Liska jsme došli pod vrchol Studenec. Obklopoval ho nádherný bukový les, taktéž s kamzíky. Na vršku měla být rozhledna a tak jsme se ji vydali okouknout. Byla tam. Bohužel její stav nám nedovoloval kochat se společně. Byla železná a kapku zrezlá, takže chyběla část schodů a vrcholová plošina měla jen minimum podlahy. Po dvojcích jsme vyšplhali nahoru. Na severozápadě byla vidět zalesněná kopcovitá krajina, která ani v nejmenším nenapovídala, že skrývá kraj skal a soutězek. Mezitím, kde se vzal, tu se vzal, objevil se nějaký dobrý muž a jal se s námi konverzovat. Hlavně chtěl, abychom od něj pozdravovali v hostincích. Ze Studence jsme pak klesali dolů a došli do vesnice Studený. Pátrali jsme po nějaké hospodě, ale ukázalo se, že můžeme navštívit jen místní interhotel, což jsme učinili. Mírně nabobské prostředí jsme poctili návštěvou našich upocených těl a neoholených tváří (myslím nás muže, pochopitelně). Poté jsme nabrali vodu a vydali se do Pavlinina údolí, kde jsme chtěli přenocovat. Nakonec jsme našli jedno místo u soutoku potoků, rozbili stany a začali dělat večeři. Vaření trvalo neskutečně dlouho. Všichni jsme stáli kolem vařiče a hypnotizovali ho. Nakonec jsme nudle snědli nedodělané a ulehli.

Devátý den - úterý 24.srpna 1999

Pavlino údolí Jetřichovice Mariina skála Na Tokání

Tento den měl být odpočinkový. Skupina, která šla až z Liberce, měla za sebou slušný kus cesty a chuděry nožičky si už chtěly pořádně dáchnout. Navíc Klářino koleno vyžadovalo trochu klidu. Nicméně odpočinkový den neznamená, že se nebude nic dít. Hned po ránu se Tomík rozhodl, že pořídí pár záběrů uměleckého ražení a poté co vstal nechutně brzo (ještě neznaven dlouhou cestou) se vydal proti proudu potoka. Mezitím vstala chudák Peťa a zatoužila po očistě celého těla. Statečně usoudila, že vydrží koupel v potoce. Ovšem koupat se přímo v táboře nebylo vhodné a tak se vydala také proti proudu. Nechtěla, aby ji někdo okukoval. Jaké bylo jají zděšení, když znenadání uprostřed hygieny spatřila za zákrutou mužskou postavu. No, naštestí to byl jen Tomík vracející se zpět. Decentně, leč nedůsledně, nechtěl uvádět Peťu do rozpaků a tak po jejím spatření dal zpátečku. Stejně si ale vysloužil pověst voyera a bylo mu to přečasto připomínáno. Po poledni jsme se vydali dál. Prošli jsme zbytkem nádherného Pavlinina údolí a došli do Jetřichovic. Naposledy jsme nakoupili. Bohužel zde opět narostl počet turistů. Nevěděli jsme přesně kudy půjdeme, jasné bylo jen to, že počáteční úsek povede počervené. A tak jsme se vydali do skal. Značka vedla po cestě pokryté kompletně pískem (opravdu nechápu, proč ho tam vozili). První zastávka byla u Mariiny skály. Je to takové orlí hnízdo na vrcholu vysokého skaliska, je z něl skvělej výhled koldokola a musí se k němu jít po mnoha příkrých schodech. Právě tady jsme si všimli jedné zajímavé dvojice, kterou jsme ještě později potkali. Byla to holka s klukem. Normálka, chodili po skalách, vylezli na Mariinu skálu, co by na tom mělo být zvláštního. Ta holka byla slepá. Její kluk chodil před ní a svědomitě jí hlásil terén. Něco podobného jsme ještě neviděli. Šli neuvěřitelně rychle. Zkusili jsme si to a musím říct, že je oba strašně obdivuju. Dokázal bych pochopit, že se dá takhle chodit po rovině, ale v těch skalách? Byli super. Pokračovali jsme dál po červené, cestou probíhali diskuse, kudy pokračovat, jedna větev chtěla nejdřív na východ a až pak se vrátit na západ k jeskyni. Prófu s Klárou tlačil čas a noha, a tak jsme se nakonec rozhodli, že projdeme jen východní částí skal. Pak jsme jen váhali, zda to seknout přímo, nebo jít po značka, ale zvítězila značka. Moc daleko jsme už nedošli, cesta mezi skalama se dost vlekla a tak jsme si ustlali kousek za hospodou Na Tokání. No, hospodou. Spíš jen výčepem, jinak se to nazvat nedá. Udělali jsme si jídlo a ulehli ke spánku.

Desátý den - středa 25.srpna 1999

Na Tokání Panenská jedle Černá brána Hadí pramen Velký pruský tábor Soví vyhlídka Soví jeskyně

Probrali jsme se do posledního dne, cíli na dohled. Zamířili jsme na sever po modré. Cestou jsme míjeli malé skalky i velké stěny, všude samej šutr. Parkrát jsme se zastavili a bavili se lezením na malé stěny. Pak jsme minuli Panenskou jedli, či lépe co z ní zbylo, a sešli úzkým údolím, připomínajícím koryto potoka. Cesta vedla po kamenných schodech a modtcích z klád. Dole jsme se napojili na širší písčitou cestu. Odložili jsme batohy a udělali malou odbočku k Černé bráně. Je to delší kamenná brána vzniklá sesutím velkého bloku kamene. Prohlédli jsme si ji a vrátili se zpět. Tohle období bylo ve znamení pohádek. Obzvlášť Klára a Peťa nám líčili své oblíbené. Začali jsme mít málo vody. podle mapy měl být kousek dál pramen, ale ta cesta byla nekonečná. Nakonec jsme k němu přece jen dorazili. Pořádně jsme se napili, umylim, najedli a nabrali zásobu. Pak jsme šli dál. Nedaleko odtud jsme našli mostek s poučnými tabulemi o místní přírodě a o spolupráci mezi Německem a námi. Hned za mostem byla hranice, tak jsme si zašli do Němec. Taky tam byl pomníček lidem, kteří nepřežli pochody smrti. Vyrazili jsme dál, odbočili na červenou. Pozdě odpoledne jsme konečně spatřili poslední rozcestník dělící nás od vytouženého cíle. Odbočili jsme na zelenou a dali se do kopce. minuli jsme odbočku na Brtnický hrádek a našli Velký pruský tábor. Složili jsme si věci, chtěli jsme tam zůstat přes noc a plni naděje se vydali k jeskyni. Stejně jako chlapci jsme našli rychle Soví vyhlídku, sestoupili jsme do údolí, rozdělili se a začali hledat. K ničemu to ale nevedlo. Až pak Denisa s Igorem náhodou objevili to, co jsme hledali. Soví jeskyni. Vypadala přesně tak, jak ji Miloš Zapletal popsal. Cedulka nám oznamovala, že zde je SOVÝ JESKYNĚ, asi aby se naznačilo, že najít ji, je tvrdá práce. Chtěli jsme se vyfotit a sháněli jsme se po Prófovi s Klárou, ale marně. Kvůli bolavému kolenu raděli vůbec nešli dolů a když se nás pak pokoušeli marně dovolat vrítili se do tábora. Cestou ještě navíc našli jeskyni. Tak jsme se sešli večer pod převisem. To hlavní bylo za námi.

Jedenáctý den - čtvrtek 26.srpna 1999

Velký pruský tábor Kyjov Krásná lípa Brno

Poslední den. Konec. Ráno jsme se ještě jednou vrátili k Soví jeskyni a udělali společné fotky. Pak jsme se sbalili a vydali se do Krásné Lípy. Zastavili jsme se ještě na Brtnickém hrádku. Zbylo z něj už pramálo. Pak jsme už vyšli z chráněné oblasti do vesnice Kyjov, stavili jsme se na pití v hospodě. Pak jsme ještě při přecházení kopce navštívili místní stádo krav, neboť značka vedla přímo přes pastvinu. Pak přišlo město. Na Kláru a Prófu čekal tatínek, který měl cestu kolem a odvezl si je domů. Tomík chtěl navštívit Srbskou Kamenici, kde žil v dětství a my (já a Peťa a Denisa s Igorem) jsme jeli domů. Navštívili jsme nádraží, ale vlak jel dost pozdě a tak jsme chtěli zkusit stopovat. Nakonec nás to ale přešlo a vrátili jsme se na nádraží. Cesta jsme ještě zahlédli v kolemjedoucím vlaku tu báječnou dvojci z Jetřichovic. A pak jsme už byli doma. Tak zase někdy příště.

Vysvětlení ikonek ...

	Cesta vláčkem. Jenom tam a zpět, jinak je zakázaná.		Cesta cestou necestou, hlavně nevede po značce.
	Šli jsme po značce.		Vesnice nebo městečko.
	Rozcestí turistických značek.		Jeskyně, či velký převis.
	Rozhled do daleka (ovšem nejlepší na Klíči).		Rozhledna jakási.
	Pískovna. Byla jen jedna, ale dobrá.		Hospoda. Spíš, než že tam jen je, značí, že jsme tam byli my.
	Přírodní zajímavost, či chráněná přírodní lokalita.		Vodička k pití.
	Nějakej zajímavej stromeček.		Zřícenina, trosky, ...