Dovolená v Bašce Vodě

Pátek 14. 9. 2012

Přes den postupně balíme. V podvečer se rozhodujeme, jestli nejet až v noci, abych se alespoň trochu vyspal (přes den mi to moc nešlo), ale nakonec vyrážíme v 10:15 večer. Auto je plné, ale ne nacpané. V Mikulově kupuju rakouskou dálniční známku a asi o půl dvanácté opouštíme naši milovanou vlast.

Sobota 15. 9. 2012

Cesta Rakouskem byla hladká. Průjezd Slovinskem byl ve znamení nejistoty, protože jsme se rozhodli nekoupit dálniční známku a projet po vedlejších silnicích. Průjezd hranicemi byl hladký. Při vjezdu do Chorvatska začíná pršet. Nadějné vyhlídky. Nad ránem usínáme na jednom odpočívadle a asi hodinu a půl spíme. U Zadaru projíždíme dlouhým tunelem. Při vjezdu je zataženo a vůbec nevlídno, ale na druhé straně jsou mraky už roztrhané a svítí sluníč. Do Bašky Vody přijíždíme ve 12 po absolvování 951 km. Jsme ubytováni v hezkém dvoupokojovém apartmánu. Setkáváme se s babičkou a dědou Loveckými a jejich kamarády Součkovými, kteří jsou ubytovaní vedle nás jen přes minidvorek.

Odpoledne jdeme poprvé k moři - kamennitá pláž, čistá voda, teplo. Je ovšem trochu větrno, což odnáší jedno z lehátek pro děcka, která máme půjčené od Ochranových. Přestože je Katka přidržovala v ruce, náraz větru jí je vytrhl a poslal na moře. Než jsme se vzpomatovali, bylo daleko od břehu mimo náš dosah.

Večer jdeme na první návštěvu promenády a ochutnáváme první kopečky zmrzliny.

Neděle 16. 9. 2012

Dopoledne je lenivé. Já dospávám cestu a odpoledne se válíme u moře. Večer zamlouváme na středu výlet lodí na Hvar a Brač a kupujeme Verunce a Honzíkovi trička.

Pondělí 17. 19. 2012

Dneska jsme u moře přes celý den. Jezdím ve člunu, potapím se a bohužel také opaluji. Málo jsem se natíral a tak se ze mne stal alpský vepřík. Z večerni procházky se vracím dřív a lehám si. Ramena a záda bolí hrozně.

Úterý 18. 9. 2012

Při snídani se mě jedna paní spolurekreantka zeptala, odkud jsme. Když jsem řekl, že z Brna, tak byla mírně zklamaná. Myslela si, že jsem někdo jiný a tím pádem se ukázalo, že mám v Jihlavě dvojníka.

Dopoledne jsme si udělali výlet do národního parku Biokovo. Nic moc jsme o něm nevěděli, jen že se prý dá autem vyjet na vysokou horu s vysílačem. Očekávání nebyla vysoká a o to víc jsme byli překvapení. Jedeme po magistrále do Makarské, za ní odbočujeme doleva do kopců. U vjezdu do parku zjišťujeme, že se za vjezd platí. Deti jsou zdarma, dospělí po 40 kunách. Peněz je pomálu, ale rozhodujeme se pro. Autem vyjíždím nahoru a míříme vstříc hoře sv. Jure. Rychlé stoupání, prudké zatáčky, pod námi sráz, úzká silnice, svírání v žaludku a nádherný výhled. Najednou míjíme přímo na silnici divoké koně. Dostáváme se na horní planinu s Vinetuovskou krajinou plnou vln a kopců s přemnoha bílými vápencovými balvany a borovicemi. Silnička se vine klikatě a úzce. Co se stane, až se objeví auto v protisměru? Vyhneme se, je to těsné, ale jde to. Pokračujeme dál, pozvolna stoupáme. Náhle se objevují listnaté stromy, na zemi první spadané listí, zatáčky jsou ještě nepřehlednější. Nádherné místo. Nakonec prudké šněrování na horu. Na malém parkovišti vysedáme a chvíli nevěřícně vyhlížíme blížící se autobus. Obcházíme vrcholek, nahlížíme do poutní kaple a stavíme malé mužiky z kamenů. Cestou dolu už otrne a s protijedoucími auty se míjíme bez obav. Rádi bychom se zdrželi déle, ale na děti sedá hlad. Sjíždíme a loučíme se s krásným místem.

Po obědě se jdeme povalovat k moři. Po večeři se sesedáme na dvorku a hrajeme triády. Brzo jdeme spát, zitra nás čeká náročný den.

Středa 19. 9. 2012

Ráno vstáváme dřív, abychom stihli loď. Máme místo na dolní palubě u východu. Loď je docela veliká, rozhodně největší z těch, které vyjíždí z Bašky Vody na stejnou trasu. Cesta na Hvar ubíhá v pohodě. Přistáváme v městečku Jelsa a máme hodinu přestávku. Prohlížíme si kamenný přístav a okolní uličky, Katka šmejdí v malých obchůdcích s oblečením. Kupujeme magnet na lednici. Po odplutí dostáváme bagetu, abychom vydrželi do večeře. Křižujeme Hvarský kanál a směřujeme k ostrovu Brač. Přistáváme v městečku Bol a jdeme na místní pláž Zlatni rat, která trčí do moře jako trn. Je spíš chladněji a moře taky není nejteplejší a tak většinu času trávíme hledáním mušliček. Cesta zpět k přístavišti je časově mírně napjatá, máme obavy, jestli stihneme odjezd, ale nakonec to zvládneme a ještě si zvládám koupit větší mušli, než byly ty z pláže.

Zpáteční plavba začíná večeří. Dostáváme grilované makrely a šproty, děcka grilované kuře. K tomu je pečivo, salát a víno. Víno poctivě dolévají a tak se postupně uvolňuje nálada. Po jídle se nám s Katkou daří sedět dlouho na horní palubě na přídi a pozorovat pobřeží. Reprodukovaná hudba se mění z chrvatských písní na mezinárodní hity, z pasažérů padají s vypitými decilitry zábrany a začíná mohutná párty s tancem a zpěvem. Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak asi neuvěřím. Občas máme strach, že někdo spadne přes zábradlí do moře, ale kupodivu se to nestane. Při vystupovací zastávce v Promajne se lidi, kteří vystupují, ještě nechcou loučit a tančí alespoň na molu, i když loď už míří do Bašky Vody. Ještě když jdeme z přístavu do penzionu, tak nám ze setrvačnosti tepe hlava z téí hlasité hudby. Večeři v penzionu si necháváme dát do krabičky a brzo usínáme.

Čtvrtek 20. 9. 2012

V noci přichází bouřka. Prší, fučí a blýska se. Ráno je kupodivu klid, nad horami visí mraky, nad mořem je obloha protrhaná. Omylem mi zazvoní budík a tak, přestože jsem se předtím rozhodnul, že nepůjdu běhat, nakonec běhat jdu. Volím poklidný běh po promenádě s tím, že to pojmu jako procházku. Pak jsem si vzpomněl, že bych moho najít místní zříceninu - Gradinu. Napoprvé jsem odbočku k ní minul, ale napodruhé už ne. Příkré schody mě přivedly k památníku padlých v 2. světové válce, který byl ve formě téměř nahého (jen čapka a rouška přes slabiny) hrdiny se samopalem v ruce. Muskulaturu by mu záviděl i Stallone. Hned za památníkem byly zříceniny pozdně antického hradiska. Obrysové zídky byly doplňovány kaktusy.

Dopoledne je chladne a u vody skoro nikdo není. Je jasné, že k moři nepůjdeme a tak nakonec volíme výlet do vesničky Bast pod horami. Čeká nás krásný výhled na moře, divoká granátová jablka a fíky, po kterých se děcka mohou utlouct, ale taky prudký vítr, který studí až k nachlazení. Dostoupali jsme až ke kapli stavého Rocha a pak se vracíme do apartmánu.

Odpoledne se teplota moc nemění a tak jdeme všichni na procházku. Ukazuju ostatním Gradinu, nechávám se vyfotit s partyzánem a sestupujeme na pláž. Protože je mi líto nejít do moře vůbec, odhodláváme se s Verunkou a na chvíli se ponořujeme. Večer hrajeme u Loveckých a Součků společenské hry.

Pátek 21. 9. 2012

Ráno jsem vyslán nabrat do láhve čistou mořskou vodu do zásoby domů. Po snídani jsme odběhl k pláži koupit náhradní lehátko za to, které jsme v sobotu ztratili. Už tehdy jsme si vyhlédli to stejné, ale dnes jsem ho nemohl najít a koupil jsem podobné. Dopoledne jsme šli na procházku po promenádě. Katce se hrozně líbily jedny šperky a tak jsme jí je koupili k narozeninám.

Po obědě jsme šli na pláž a přišlo překvapení. Katka cestou objevila lehátko, které jsem nemohl najít. Ukázalo se, že jsem si špatně pamatoval, kde jsme si náhradní lehátko vyhlédli. Po delším rozvažování jsme nakonec koupili i to správné a to špatné si necháme.

Večer jdeme naposledy na promenádu. Pojídáme zákusky, pozorujeme blikající lampy a konstruujeme divoké scénáře o tom, jak se mladík na energetické centrále držený jako rukojmí pokouší morseovkou volat o pomoc.

Sobota 22. 9. 2012

Ráno se balíme a uklízíme. Loučíme se s ostatními a vyrážíme po magistrále na sever. Chceme se podívat jak vypadá pobřeží a taky ušetřit peníze za dálniční mýtné. Cesta je hezká, ale u Splitu se zaplňuje já si začínám zoufat, že to byl špatný nápad. Probojujeme se do Trogiru s tím, že pak najedeme na dálnici. Trogir se nám líbí, ostatně je zapsaný mezi památkymi UNESCA. V tržnici si kupujeme fíky a hrozny a vyrážíme. Magistrála vypadala prázdně a tak se nakonec necháváme přesvědčit a pokračujeme po ní dál. Odbočujeme se podívat do Rogoznice, která se nám líbí a pak obdivujeme krásný Primošten. U Šibeniku konečně najíždíme na dálnici. Katka přebírá řízení a absolvuje tak svou první dálniční jízdu. Před Záhřebem se vyměňujeme zpět a potemnělým Chorvatskem míříme k hranici. Do Slovinska vjíždíme za tmy a čeká nás obejetí dálnice. Značení je horší než cestou sem a tak se nám stalo, že jsme odbočili špatně. Podle mapy to vypadalo, že to nevadí, ale realita byla jiná. Vracíme se hledáme znovu, tentokrát úspěšně. Rakousko, znovu dálnice, konečně Vídeň. Značení na Brno je divné a tak dvakrát odbočujeme špatně a nakonec musím zanout navigaci v mobilu (taťkovo srdce poskočilo radostí, když jsme jim to vyprávěli). Konečně hranice, konečně Brno, konečně doma.

Dovolená v Roháčích, 4. - 11. 9. 2011

Neděle 4.

Cesta autem tam. Neúspěšný pokus o zkontaktování Kraba. Auto s unikajícím benzínem. Stojící auto s pánem se sehlou hlavou. Katka: Není mrtvý? Nebyl.

Pondělí 5.

Do Juráňové doliny. Louka ocúnů. Tradiční koupel, potopila se i Verunka.

Úterý 6.

V noci přišla na Petru D., Petra L. a Ivu L. zúberská nemoc. V podvečer to dolehlo i na Lukáše D. Celý den byli chcíplí, takže byl lenivý den. Odpoledne jsme odjeli ke Zverovce a odtama došli kolem Primuli k jezírku.

Středa 7.

Zatímco zbytek se ještě vzpomatovával, my jsme vyrazili na Oravskou lesní železnici a potom do Muzea kysucké dědiny. Obojí bylo hezké. Na železnici jsme jeli malou drezínou a zvrchu obdivovali daleký rozhled. V muzeu, které je pěkně ukryté a tajné, jsme obdivovali atmosféru, která pro nás hezky evokovala obtížnost života v dřevěnicích.

Čtvrtek 8.

Deštivý den. Po váhání jsme nakonec vyrazili zase k jezírku u hotelu Primula. Byli jsme odměněni občasným nepršením a hromadami borůvek. Cestou nahoru jsme minuli přejetou lišku. V Šindlovci jsme dostihli Dadáky, kteří si dávali čaj s palačinkami. Udělali jsme skoro totéž, až na ten čaj. Pak ještě výpravička ke Zverovce na památné místo roháčských mrtvých, kde jsme neúspěšně hledali kešku.

Pátek 9.

Do Kvačianské doliny. U mlýna koza. Děcka fotí jak o závod.

Sobota 10.

Cesta na hřeben s Lukášem a jeho mamkou. Vylezli jsme na Sivý vrch, ale pomaleji, než jsme původně chtěli. Ze sedla Pálenica jsme sestoupili k Zúberci. Pod horama nás svezl pán z Tanapu a povídal nám o dělání cedulí.

Neděle 11.

Návrat domů.

Jak jsem našel pazourky

Po delší době přišel opět čas, abych společně se šéfem vyrazil na cestu do Anglie. Dvě tamní arboristické firmy používají náš program a tak je potřeba se občas sejít a probrat další postup. Obvykle se na tyto cesty netěším, protože to znamená se oholit. Na občanku se totiž neodvažuju cestovat, protože je už kapku zanedbaná a v pasu mám fotku bez vousů. Oholení jsem opět neunikl, ale bylo více než vyváženo několika osvěžujícími událostmi. O jedné z nich se zmíním.

Během soboty jsme jednali v kancelářích na okraji města Harlow, které leží na sever od Londýna. V poledne jsme vyrazili na sendvič. Naši hostitelé nás vedli po veřejné stezce, která v jednom místě kopírovala okraj pole. Když jsem ze zvyku zkontroloval kameny, které na okraji pole ležely (v mládí jsem sbíral minerály), dostal jsem skoro šok. Byl tam jeden pazourek vedle druhého. Malé, velké, naštípnuté, celé, se slupkou, bez ní, ... Byl jsem u vytržení. Tohle bylo skoro jako splněný dětský sen. Po skončení jednání jsem pak strávil pěkných pár minut hledáním hezkých kousků, které bych si vzal domů. Jeden zvlášť podařený kousek jsme nakonec použil jako dárek pro Katku, která má ráda zajímavé kameny.

Roháčský deník

První týden letošní dovolené jsme strávili společně s Petrou, Ráchel, Radkem a Lukášem (Dadákovi, Bílí) v Zúberci u Roháčů.

Neděle, 22. 6.

Ráno drobné dokoupení zásob. Autem k ústí Roháčské doliny a s kočáry a nosičkami k Tatliakovému plesu. Očekávané chladné počasí bylo nahrazeno vydatným slunkem. Bufet byl sice otevřený, ale nefungoval. Prý eště nieje tovar. Chvíli jsme obdivovali Lukášovy rohlíky s máslem, schovali v bufetu kočáry a vyrazili k plesům. Namáhavý výstup omezený časem a zpestřený studánkou s ledovou vodou jsme ukončili na rozcestí k plesům a sedlu mezi Plačlivou a Tremi kopami. Já a Peťa Dadáková jsme rychle průzkumně vyběhli po cestě k plesům, abychom si ověřili, jestli jsou ještě daleko a nebyly - za chvíli jsme dorazili k nejnižšímu Velkému roháčskému plesu. Pak dolů.

Pondělí, 23. 6.

Ráno okružní cesta po zúbereckých obchodech. Hůř jsem nakoupit nemohl. Autem do Kvačianské doliny. Náš návrat pro jídlo, zápas s klikou. Jdeme dolinou, vidíme protěž alpskou (to ale zjišťujeme až druhý den). Oblazy. Paní nás láká, jestli prý nechceme, až nám poporostou děcka, hlídat mlýny. Jahody, zmije, ráchání v řece. Verunka běhá bosky po trávě i po kamenité cestičce. Je zajímavé, že slovenské doliny voní podobně. Při návratu nás v obchodě překvapí ovoce a zelenina. Večeříme masové bochánky s rajskou a těstovinami a potom se seznamujeme s rodinou Richarda. Pojídáme přitom zmrzlinu.

Úterý, 24. 6.

Ráno se rozhodujeme kam a nakonec volíme Juráňovu dolinu. Auty dojedeme až do Oravice, ale tam nás zastihuje průtrž obrovská a zahání nás zpět domů. Za chvíli ale déšť mizí a my se vracíme na místo činu. Odcházíme směr dolina po nové asfaltce mezi nádhernými loukami. Po obědě v odpočivadlovém altánu odbočujeme z cesty na louku, tak tak stihneme přejít před stádem ovcí a pak už odkládáme kočáry a míříme dolinou nahoru. Krásná cesta, místy s řetězy, a pak koupání. Všichni dospělí muži se ponořili. Zpět po louce, Verunka běží, máme radost. Večeříme v pizzerii, ovšem po dlouhém hledání. Den završen hraním na kytaru a sporem o teplost melounu.

Středa, 25. 6.

Ráno nákup po zablácené cestě. Dnešní cíl je Muzeum oravské dědiny, kde řediteluje Richard a my máme volný vstup. Ledva vstoupíme, pohlcuje nás past lákadel turistického artiklu - náušnice, dřevěné hračky, korálky, píšťalky, korbílky, ... Guláš od důchodců a pak Markéta tanečnice. Hledání hospody, až nalezena jedna s pstruhy k nakousnutí. Zpět do skanzenu, obejdování kolem krčmy, Verunčina aféra s koníkem. K večeru zpět a únava.

Čtvrtek, 26. 6.

Polehávací den. Dopoledne na nás padla rozhodovací únava. Po dlouhém procesu jsme se shodli, že Lukáš bude tvořit kázání, já s Radkem budeme tvořit táborový program a odpoledne, že vyrazíme do přírodního termálního koupaliště Kalameny. Tak se i stalo. Tvůrčí proces byl přerušen výtečným haluškovým obědem a pak už jsme přejížděli hřeben, míjeli Bešeňovou a parkovali u slíbeného přírodního termálního koupaliště. Vzhledem připomínalo trochu větší louži, až na to, že z ní trčela železná trubka, ze které prýštila voda a v kalné vodě se povalovalo několik lidí. Nevábný úvodní dojem byl ale vynahrazen požitkem z teplé vody, která sice kapku smrděla, ale dalo se to vydržet. Verunka nejprve odmítala vlézt dovnitř a museli jsme ji do vody vnést a pak zase odmítala vylézt ven. Večer výroční procházka po Habovce. Našli jsme slepou loučku.

Pátek, 27. 6.

Ráno se Honzík probudil asi o půl sedmé a byl dost neklidný. Podařilo se mi ho nakonec znovu uspat, ale zdálo se mi, že je teplejší, než má být a pozdější teploměrové měření to potvrdilo. Honzík měl 38,5 stupně a bylo podezření na klubající se zub. Synův stav ovšem znamenal, že jsme s ním nemohli nikam jít a tak mi Katka nabídla možnost samostatného výletu, kterou jsem vděčně přijal. Protože jsem nechtěl zmizet na celý den, padla volba opět na Roháčská plesa, tentokrát z druhé strany. Vyrazil se mnou Radek. Cesta ze Šindlovce na Šindlovec trvala víceméně přesně 4,5 hodiny. Podařilo se nám setřást dechové potíže, litry potu a několik málo turistů. Počasí bylo ideální (rozuměj lehce zamračeno a přiměřeně slunce). Radek změřil nadmořskou výšku dvou ples (1710 a 1570 metrů nad mořem) a za odměnu jsem mu nepovolil kofolovou zastávku. Život je nespravedlivý. Podařilo se nám splnit plán návratu ve 3 hodiny odpoledne na minutu a dorazili přímo k hotovému obědu. Honzíkův stav byl setrvalý, ale za nějakou dobu se začal lepšit. Večer jsme zašli na pohár do restaurace Pod skálou a teď očekáváme příjezd Janoštinů na špekáčky. Zítra odjíždíme. Byl to pěkný týden.

Cesta do Vídně

Porod se blíží víc a víc a tak jsme využili možná poslední příležitosti a vydali se někam naposledy ve třech. Už před nějakou dobou jsme měli domluvenou návštěvu u Arwen a Richarda ve Vídni, ale protože Verunka onemocněla, tak jsme ji museli odložit. Teď přišel její čas.

Naložili jsme naše hrududu a vyrazili. Cesta proběhla docela hladce, Vídní jsme taky projeli bez vážnějších komplikací a už jsme večeřeli u našich hostitelů. Návštěva to byla veskrze příjemná (tedy až na to vedro venku). Oslavili jsme Verunčiny narozeniny, navštivili jsme Schönbrunn, zoologickou zahradu (tuleni, panda a koala!), v neděli shromáždění Vinice.

Hladkému průběhu se lehce vymykala příhoda s kloboukem. Když jsme se v zoo blížili k nosorožcům, zjistila Katka, že Verunce chybí klobouk. Dlouhé pátrání k ničemu nevedlo a tak jsme se s ním nakonec neochotně rozloučili. Zanedlouho jsme se dostali zpět k místu, které bylo prve v největším podezření, ale nic se tam nenašlo. Byla to uzavřená ohrada, do které se mohlo vlézt, chodila tam malá koza, dokola byly výběhy pro různé ptáky. Ještě jednou jsem tam vešel a obhlížel dokola, až můj zrak spočinul na malém bazénku uvnitř jednoho z výběhů. Plaval v něm totiž Verunčin klobouk. Nevíme, jak se tak dostal, jestli ho tam hodila, nebo spadl na kraj a někdo mu pomohl, ale byli jsme rádi, že se našel. Katka ho na místní toaletě přeprala a Verunka tak byla zachráněna.

Na dovolené

O tom, co je za zatáčkou

V posledních dnech jako by bylo vždycky něco za zatáčkou.

V pátek, když jsme přijeli, jsme si vyšli na první obhlídku vesnice. Iva nám poradila, že nejlíp vaří v hospodě Ve dvoře a tak jsme si řekli, že ji najdeme. Dostali jsme pokyn v jakém směru ji hledat, šli jsme dost dlouho, ale ona pořád nikde. Nakonec jsme se obrátili. Když jsme dneska jeli v autě tím směrem, zjistili jsme, že jsme se obrátili jen 50 metrů před ní. Byla za zatáčkou.

Dneska odpoledne jsme vyšli od Tesáku na procházku lesem. Sledovali jsme cedule naučné stezku (sice v opačném pořadí, než se měli procházet, ale co už). Stezka kopírovala červenou značku a vedla z kopce. Pak najednou přišla prudká zatáčka. Na protějším svahu bylo vidět, kam se stáčí a vypadalo to, že jde do pryč. Holky byly už unavené a tak jsme se vrátili stejnou cestou. Později jsme na mapě zjistili, že cesta na protějším svahu se stočila přímo k rozcestí, přes které jsme mohli jít zpátky jinou, neprobádanou cestou.

Na konci dne jsme se jeli podívat do vesnice Rusava. Podle mapy v ní měla být k vidění lidová architektura. Po chvilce bloudění, kdy to vypadalo, že nic nenajdeme, jsme odbočili do vrchu a tam jsme opravdu minuli několik dřevěnic a zaparkovali před evangelickým kostelem. Vystoupili jsme z auta a vydali se dál po silnici nahoru v naději, že tam třeba ještě něco bude. Podle mapy jsme věděli, že je tam nahoře další kostel a nějaké budovy. Po několika stech metrech to ale pořád nevypadalo moc lákavě a Katka už byla uchozená. Už už jsme se chystali se vrátit, ale nakonec jsem se s dědou ještě vydal dál. Odměnou nám bylo několik dalších dřevěnic, ale hlavně hezký výhled a posezení u katolického kostelíku. Nakonec nahoru došly i holky s babičkou a my mohli celý dnešní výlet zakončit na krásném místě.

Konečně jsme došli až za zatáčku.

Jen háček od domova

Od domova nás dnes dělil opravdu jen háček. My bydlíme v části Brna, která se jmenuje Lesná, ale dneska odpoledne jsme byli v části Zlína, která se jmenuje Lešná a je tam zoo. V zámeckém parku jsme se toulali 4 hodiny z jednoho kontinentu do druhého a dívali se na zvířata. Verunka sice už předtím v zoo byla, ale to ještě nevnímala okolí a tak se dá říct, že poprvé v životě seznámila tváří v tvář se žirafou, nosorožcem, daňky, slony, lemury, lvy, pštrosy, emu, antilopami, supy, klokany, tygrem, krokodýlem, gorilou, různými dalšími opicemi, tučňáky, leguány, piraněmi, zebrami a ještě se spoustou dalších zvířat, které si už ani jménem nepamatujeme.

Zoo v Lešné je opravdu moc hezká, oproti brněnské zoo je klidnější a hezčí (přece jen to je zámecký park). Expozice členěné podle kontinentů jsou upravovány tak, aby alespoň trochu evokovaly původní prostředí. Jediná chyba celého odpoledne byla, že jsme vyrazili trochu nevhodně oblečení a chudák Verča se pařila v teplých kalhotech.

K večeru, po odchodu ze zoo, jsme ještě na skok zajeli do Zlína. Tak nějak jsme tušili, že si ho sice nestačíme prohlédnout, ale zase když už jsme byli tak blízko, tak se nám nechtělo to nechat být. Naše dilema ovšem vyřešila jednoduše Verunka a to tak, že usnula. Takže jsme do něj sice dojeli, ale jen jsme projeli středem, navnadili se pohledem na Baťovskou cihlovou čtvrť a zase odjeli domů.

Opékání špekáčků

Ve středu jsme se rozhodli, že si na večeři opečeme nějaké špekáčky. Nakonec se nám to povedlo, ale nechybělo mnoho a ostrouhali jsme mrkvičku.

Pln optimismu jsem vyrazil na zahradu, že zapálím oheň. Jsem přece starý skaut a oheň jsem rozdělával snad stokrát, takže jeden malý ohýnek na opečení špekáčků mě nemůže rozhodit. Toto jsem si myslel až do chvíle, než jsem zjistil, že všechno dřevo, které je pěkně srovnané za přístavkem, je bukové a že z bukového dřeva se špatně dělají třísky. Celý život jsem používal smrkové dřevo a z toho se třísky dělají snadno, buk se ale vůbec nechtěl poddat. Svou tvrdostí dokonce způsobil, že jsem si při jednom odskočení sekyrky usekl kus palce (jen asi milimetr, ale přece jen kus). Nakonec jsem shromáždil dostatečné množství jakýchsi pseudotřísek - pseudo proto, že byly asi třikrát až pětkrát tlustší, než mely být. Na tenší to nešlo.

Na první pokus jsem načechral noviny a naskládal na ně bukové pseudotřísky. Škrt, noviny chytly, ale jaksi líně a to na zapálení dřeva nestačilo. Načechtral jsem další noviny, pseudotřískyrafinovaně přeskládal, škrt, chvilka čekání a zase nic. Polil mě pot při představě, že budeme muset špekáčky dělat na pánvi a že až se to dozví Radek, tak že si mně bude dobírat ještě na mém pohřbu.

Zbyla jediná možnost - vyrazit do lesa a pokusit se nasbírat prověřené smrkové šáší. Jak jsem vymyslel, tak jsem i udělal. Bylo sice po dešti, ale šáší schne rychle a takyhůř mokne, pač je tenké, že. Vzal jsem i dávku popadaných holých větví (na táborech mi vždycky připomínaly kosti) a pádil zpátky. Chvilka příprav, škrt, napětí a konečně úspěch. Oheň se rozhořel a od smrku chytl nakonec i ten buk.

Itinerář

pátek

cesta
setkání s luxusem
neúspěšné hledání hospody
sauna

sobota

dopoledne vycházka do kopce
spousta květin
odpoledne návštěva u Palových
drsné stoupání
opravovaná dřevěnice
výhled

neděle

čekání na babičku a dědu
jejich příjezd
oběd v hospodě Ve dvoře
na Tesák
vycházka po naučné stezce
studánka
Verča spí dědovi na hlavě
klíště
boby
Rusava
dřevěnice
kostel s houpačkou

pondělí

ZOO v Lešné
nahlédnutí do Zlína

úterý

odpočinkový den
lenošíme
odpoledne společné koupání
večerní vycházka na večeří
Ve dvoře je zavřeno
U hamrů si netroufáme
v Polomu jako Ve dvoře

středa

již dopoledne vyrážíme do Rožnova
obhlížení bot
obhlížení kočárku
oběd v jídelně
koupě kočárku
do skanzenu
valašská vesnička
dřevěnice
společné foto
déšť
úkryt na zápraží
koupě plášťěnky (trochu pozdě)
opékání špekáčků

čtvrtek

balení
vyrážíme
židovský hřbitov a synagoga v Holešově
Kroměříž
doma

Fotky jsou tady

Cesta kolem Jižních Čech

Prolog

Myslím, že úvodem je potřeba říci několik důležitých upozornění pro ty, kdo se k těmto stránkách dostali s úmyslem počíst si o krásách Jižních Čech. V Jižních Čechách jsme byli, ale jen chvilku. Původní úmysl tu byl, vůle taky, leč okolnosti (především v podobě počasí) rozhodly jinak. Zbytek naší kraťoučké cykloexpedičky jsme se pohybovali na hranici Moravy a Čech. Aha, takže ten nadpis je vlastně přesný :-)!

1. den, středa 18.8.2004

Naše cesta začala hrozným skřípáním. Moje kolo vydávalo při přesunu z Lesné na nádraží hrůzné zvuky. Snad si chtělo stěžovat, že jsem ho přetížil. Srazili jsme se všichni včas. Museli jsme ale kapku změnit cíl cesty, neb nám bylo tvrzeno, že do Slavonic by nám ve středu odpoledne žádný vlak kola nevzal. Tedy: Jindříchův Hradec.

Cesta ubíhala poklidně. Do zábavy se občas zapojil i spolusedící pán, který se evidentně dobře bavil nasloucháním, jak řešíme věci od naprostých hovadin až po záležitosti života a smrti. Sem tam přispěl nějakou historickou či lingvistickou zkušeností.

A již jsme zde. Po vystoupení domluvil Tomík mému kolu imbusem a ono si konečně přestalo stěžovat. Po několikerém obkroužení náměstí a obvyklé nerozhodnosti, co teď, se usazujeme v zámecké restauraci a večeříme dobrá jídla. Je tu hezky. Dle mapy volíme místo spánku a lehce alkoholicky ovlivněni vyrážíme nocí s výrazným nedostatkem blikaček. Šumění lesa a kvákání žab bylo přerušováno pouze cvakáním prehazovaček. V lesíku nacházíme hezké místečko a za lehkých obav přivazujeme kola. Usínáme za čtení Boříka. Fandovi se v noci zdá, jak Helánovi (z nichž Klára je opálená) skákají na mořské pláži žabáky.

2. den, čtvrtek 19.8.2004

Brzo ráno kolem nás začíná jezdit vlak. Probouzíme se a rozhlížíme, kde že jsme to vlastně spali. První raní balení nám napovědělo něco o budoucích ránech. První kilometry do J.H., pak první snídaně (croissant - jestli se to ovšem takhle píše) a první nové blikačky a baterie. Je stanoven dnešní hlavní směrový cíl a tím je Landštejn. Naše počáteční nadšení bylo hned ochlazeno velkým vedrem a velkým stoupáním. Naštěstí brzo odbočujeme z hlavní silnice. Ne že by vedro polevilo, ale začal se blížit velký rybník. Projeli jsme vesnicí, která byla ihned nominována na nejhezčí vesnici po cestě (Kačlehy). Protože tohle píšu až po návratu domů, mohu konstatovat, že vyhrála. Horizont za vesnicí nám přinesl nejen příslib rybníku, ale i několik mladých kukuřic. Dole u rybníka jsme se pohodlně rozložili, vykoupali se, najedli a početli. Tomík a Denisa stanovili přímou cestu na Landštejn, kterou jsme v podstatě dodrželi. Jen nás zdrželo: vracení pro zapomenuté rukavice, únava, silné pokušení obrátit to do Třeboně na koncert bratří Ebenů. Nakonec jsme to ale dokázali. Prohlídka Landštejna byla završena večeří v hostinci Holubník, kde Kája údajně znala jednoho z obsluhujících. Kájina vrozená stydlivost nám ale zabránila tuto skutečnost ověřit empiricky. Závěrečný nápor směrem na Slavonice, okořeněný značnou únavou některých členů výpravy, byl zdárně završen najitím spacího místa. Hurá.

3. den, pátek 20.8.2004

Ráno bylo ještě suché, ale ne dlouho. Zmatené rozhodování, jestli už jet, a pokusy se zbalit, byly několikrát přerušeny deštěm. Rozhodné slovo padlo až před desátou. Nabalili jsme mokré stany a na mokrých kolech vyrazili na mokrou silnici. Zastavilo nás lákadlo muzea opevnění. Vyhrál jsme los na Katkou a získal tak pro nás všechny prohlídku zařízeného bunkru. A pak přišel sjezd do krásných Slavonic. Přivítalo nás renesanční náměstí, které nám poskytlo hluboké podloubí, ve kterém jsme mohli odložit naše oře a v klidu si v suchu oddechnout. Poněkud nás znepokojilo, že ještě nedorazil Tomík. Naštestí se ukázalo, že jeho malé zpoždění bylo způsobeno pouze tím, že zatímco my jsme do města vjeli přímo, on ho celé obejel (i tak to stihl za skoro stejnou dobu jako my). Fanda se vydal hledat úschovnu zavazadel, ze které se vyklubala ubytovna v bývalém kláštěře. Přehodný pan vedoucí nám nechal kola v kolárně a mohli jsme se kochat. Po kochání a obědě, jsme si řekli, že pršet už přestalo a mohli bychom vyrazit na malý výlet. Namířili jsme si to na východ do Písečné. Samotná vesnice nás moc nepřesvědčila. Místní zámek byl předělán na obecní úřad, ale podle mapy se kousek od vsi měl nacházet židovský hřbitov. Nacházel se, ale na kopci. Strávili jsme na něm několik hezkých a zklidněných chvil. Cestu zpátky do Slavonic jsme si schválně prodloužili zájezdem do Starého Hobzí, kde zvláště Kája s Fandou obdivovali předkostelní sochu. Samotný návrat do Slavonic proběhl až na přehazování kol a posouvání sedátek vcelku v pohodě. V ubytovně jsme se zeptali na přespání a byla nám přidělena skromná útulna třípokojového bytu napůl zařízeného univerzálem a napůl starožitným nábytkem. Večer jsme strávili noční prohlídkou města, večeřením a popíjením vínka.

4. den, sobota 21.8.2004

Místní pan správce nás lákal, ať zůstaneme celé dva dny, ale my, staří ohaři, jsme už chtěli vyrazit na další cestu sbírat desítky a stovky kilometrů. Zpočátku poněkud zmatená cesta po červené značce kopírující stezku Jiřího Grasela nás nakonec dovedla k jeho kamenné sluji. Sjeli jsme z kopce, popojeli a už nás vítal Český Rudolec. Bohužel se ukázalo, že v Rudolci na nás čekala nejen hospoda, ale i nový déšť. Pokoušeli jsme se dočkat jeho konce, ale nakonec nám došla trpělivost a dotazem na ČD jsme zvěděli večerní vlak domů. Jízda v dešti do Dačic se nakonec ukázala méně hrozná, než jsme čekali. Člověk se tak nějak soustředí na to, aby dojel do cíle a nerozptylují ho kraviny okolo. V Dačicích jsme ještě shlédli výstavu hraček, zorganizovali nástup do lokálky a vyrazili domů. Naši odhodlanou mysl pak už nemohli zastavit ani takové rány pod pás, jako zpoždění rychlíku či nefungující světlo v kupé. Na shledanou Česká Kanado, Třeboňsko a Novohradsko. Snad někdy příště.

Zápisky ze svatební cesty

1. den 4.7.2004, neděle

Po poledni odjezd z Brna. Cesta: Rosice, Náměšť nad Oslavou, Třebíč, Telč, Jindřichův Hradec, České Budějovice, Vimperk, Kvilda, Filipova Huť. Ubytování v penzionu Hájenka. První večeře. Vaří dobře a hodně.

rajská s těstovinami a masem

2. den 5.7.2004, pondělí

Pěší výlet s fotografováním. Filipova Huť, Antýgl, kolem Vydry, Turnerova chata (spousta černochů, kteří ale nemají hotovou klobásu). Stejnou cestou zpět. V mezidobích intenzivně fotografujeme. Velká únava.

vepřové kari s opečenými brambory

3. den 6.7.2004, úterý

Dopoledne prší, ležíme. Po vyčasení jízda na kole. Kvilda. Zde příhody s jídlem a prasklým řetězem. Stoupáme k pramenům Vltavy a pak přes kopce do F.H. Já, Králík, si při nešikovném otáčení rozdírám levé koleno. Večer fotíme křížek a rozhledy.

sójové azu s rýží

4. den 7.7.2004, středa

Dle předpovědi prší. Dle skutečnosti je slunečno. Jedeme kolem. F.H. Březník (skleněná archa), Modrava (moc dobrý oběd), Tříjezerní slať (hrozný kopec), Poledník, Modrava, F.H. Káťa je dnes mistrem světa ve stoupání. Bez reptání hrdinně šlapala. Opět více fotografujeme. Objevujeme kouzelné údolí Roklanského potoka.

těstoviny s brokolicí a žampiony
filé s bylinkovou omáčkou a rýzí

Výrok dne

Je to tvoje žena, ty ichtyle!

5. den 8.7.2004, čtvrtek

Zvláštní den. Dopoledne jsme se rozhodli odpočívat. Po poledni vyrážíme s naivním úmyslem navštívit Rožmberk. Silně podceněná vzdálenost nás ale nutí revidovat plány a odbočit ke Schwazenberskému kanálu. Nenažranost naší mužské polovice těla ovšem nedovolila dorazit ani tam. Postupně jsme se najedli ve dvou hotelech (každý z nás v jiném), samozřejmě oba mely své přednosti. Jen nevíme jaké.

Nevlídná vychřicovitá předpověď nás vrací zpět. Podle meteorologů se žene z Něměc vichřice jako bejk. Plni obav o osud večera vyrážíme do Českého Krumlova. Modlitba za EC a za večer. Druhá byla vyslyšena, snad i ta první. Shlédli jsme hezké představení Tří Mušketýři na Otočné scéně.

svíčková
makové škubánky

PS. Na přání hezké polovice našeho těla doplňuji, že bezmračné nebe nad Krumlovem bylo korunováno blesky okolo. O to podivnější je, že ač z nebe nespadla ani kapka, byli jsme jediní dva lidé z celého hlediště, kteří přesto zmokli.

P.P.S. V Českém Krumlově na náměstí se nám dostalo pochybné cti navštívit nejluxusnejší záchod ve Střední Evropě (který Katka ani nemohla najít a myslela, že ji někdo přepadne). Za obnos 60 Kč jsme se mohli nejen vymočit, ale dostali jsme i 4 dcl nealkoholických nápojů zdarma. (Katka: Jiřin, jako ostatně často, žvaní!)

6. den 9.7.2004, pátek

Dopoledne odpočíváme. Odpoledne vyrážíme na pěší výlet na Horskou Kvildu. Počasí nestojí za mnoho, je zima, ale alespoň neprší. Opět propadáme fotografickému šílenství. Objevujeme krásnou přírodu údolí Hamerského potoka.

česneková kotleta s bramborovou kaší

Básnička dne

Na louce široké, zelené,
všim' jsem si krávina vemene.
Mléko je na dosah ruky,
stačí jen pomačkat struky.

7. den 10.7.2004, sobota

Mokrý den. Tak nějak prší a proto trávíme dopoledne ušlechtilou zábavou na pokoji v penzionu. Po poledni se rozhodneme, ze sice je zamračeno, ale že pršet už nebude a že to riskneme. A to byla chyba. Už po prvních metrech začalo kapat. Po půl hodině se úmysl podívat se do Srní změnil v boj o holý život. Úprk domů přerušujeme v Modravě, kde nechávám promoklou (Káťu - na přání manželky změněno) svou milovanou ženu v hostinci a sám jedu pro auto (taky promoklý). Po příjezdu s autem a prvním zateplení si dáváme výbornou krkovici od stánkaře. Večer přijeli Petr s Ivou a děckama. Navštěvujeme je a zpíváme, hovoříme a ukazujeme fotky. A taky prochládáme.

kuřecí kousky s kari rýží

8. den 11.7.2004, neděle

Ráno se probouzím s lehkou bolestí v krku. Venku prší (což nás hrozně překvapuje, protože tady nepršelo už hrozně dlouho). Opět tedy dopoledne odpočíváme. Nijak se to nelepší a tak jedeme na návštěvu Kašperských Hor. Dobrý obídek v těsné restauraci a pak výletek na hrad Kašperk s prohlídkou. Při návratu se stavujeme za švagrem (Katčiným) a švagrovou (mou), kteří mi léčí krk slivovicí. Policii jsme cestou domů nepotkali.

hovězí na žampionech s těstovinami
rýžový nákyp s ovocem

9. den 12.7.2004, pondělí

Můj krk a venkovní studené polopršivé počasí nedávají velkou šanci na jízdu na kole. Volíme autovní výlet do Železné Rudy, přesněji na Černé jezero (v Ž.R. jsou samé nevěstince, co by tam člověk asi tak dělal, že). Cestu zpět přerušujeme výletem k jezeru Laka a návštěvou cukrárny v Prášilech. Opět návštěva u Š a Š.

rybí filé

10. den 13.7.2004, úterý

Dopoledne zůstáváme věrni zaběhlému schématu a odpočíváme. Po poledni pak nahazujeme naše vozidlo a drandíme směrem na Sušici a hlavně Rabí. V příjemné vesnici navštěvujeme nádhernou výstavu Miroslava Zámečníka ze šumavských fotek s čtením z Klostermanna. Věžová prohlídka zříceniny pak definitivně zvrátila všechny Králíkovi chmury. Židovský hřbitůvek byl už jen třešničkou na dortu. Večer mohutné zpívání v Antýglu s D. a M.

vepřový vrabec se špenátem a houskovými knedlíky (dobrý, ale dost divný, vece Katka)

11. den 14.7.2004

Návrat domů :-(.

IJGD camp

Strávil jsem tři týdny na dobrovolnickém pracovním táboře v Německu blízko Saarbruckenu. Spolu s téměř dvaceti dalšími mládežníky jsme opravili dva židovské hřbitovy. Tady jsem poprvé poznal, jaké to je nechtít se vrátit z cesty domů.

Stránky tábora

Velká Fatra

Jednoho léta jsme si s přáteli řekli, že musíme zkusit nějaké slovenské hory. Volba padla na Velkou Fatru. Hodně známých tam už bylo a jejich zážitky byly krásné a tak jsme uvěřili, že budou krásné i ty naše. Sešlo se nás 5. Králík, Bobr s Alčou a Kája s Fandou. Celá výprava ve mně zanechala hluboké stopy. Počasí bylo strašné, ale přesto to bylo nádherné putování. Můžeme začít vyprávět...

Skotsko, srpen 2000

Úterý 1.8.2000

Ráno jsme s Peťou vstali a vyrazili. Do lékárny, Hudy (tričko, ponožky). Sraz s ostatními na Zvonařce. VYRÁŽÍME. Jihlava, Praha, za Stříbrem stavíme u benzínky. V hospodě si dáváme pivo a trochu jídla. Celnice OK. V noci stavíme zase. Pospáváme, definitivně se probíráme ve Folkestone a jdeme za imigračními úředníky. Procházíme v pohodě, jen mě se ptá, proč zve Carole 7 lidí. Po tomhle krátkém zdržení vjíždíme do vlaku a Eurotunelem podjíždíme kanál. Ještě stále potemnělou anglickou krajinou dorážíme do Londýna. Ale to je vlastně už nový den.

Středa 2.8.2000

Domotali jsme se do Sovereign Tourism. Cestou jsme viděli u Buckinghamského paláce projíždět kočár doprovázený koňmi a jezdci. Asi projížděl hlavní královský probouzeč. Elizabeth byla skvělá. Nechali jsme si tam věci a vyrazili do města. Tom, Tomík a Peťa šli do Národní galerie a já, Fanda a Kája do British Museum. Já jsem ještě zaběhl metrem do V.C.S. a zrušil Jančin lístek. Bohužel se nevrátí asi 8 liber. Potkávám se s Fandou a Kájou v BM a jdeme se podívat na egyptské sbírky. Nevím čím to, ale v impozantních prostorách BM na nás padá únava a tak radši rychle po shlédnutí padáme ven a pomalu míříme k Victoria and Albert Museum, kde máme sraz s ostatními s jdeme na výstavu fotek. Setkali jsme se už cestou, na druhou stranu, ale zase začalo pršet. Fotky byly celkem dobrý, zvlášť jsme obdivovali fotku udělanou na trávě. Negativ byl prosvícen na trávník a tam, kde bylo světlo (světlá část negativu) se tvořil chlorofyl a kde nebyla,tak ne. Vznikl tak pozitivní obraz. Dost dobrý. Dopravili jsme se zpátky do ST a vyrazili na nádraží. Elizabeth byla zase moc milá, musíme jim poslat pohled. Na VCS jsme šli pěšky, jen Tomík metrem. Dlouho jsme pospávali a pozorovali chlápky somrující lístky na metro a ve 22:30 vyrazili na sever.

Čtvrtek 3.8.2000

Ráno jsme dorazili do Edinburghu. Hned na nádraží jsme odolali nájezdu naháněče do hostelu, nicméně jsme se s ním ještě asi dvakrát potkali. Nějakou dobu jsme čekali, než otevřou informační centrum, několik z nás si udělalo menší procházku a pak jsme vyrazili do města. Hlavní atrakcí byl hrad. Zaplatili jsme mastné vstupnéa jali se kochat. Tak nějak mají Skoti jiný přístup k zachování původních interiérů, chce to si zvyknout. Až jsme se dokochali, tak jsme se rozdělili a bloumali ulicemi. Já s Peťou jsme ještě vylezli na Calton Hill a užívali si nádherný výhled. Mimochodem, na hradu jsem měl kapku problém se zakládáním filmu, což se ukázalo být velmi důležité v pozdějším ději. V podvečer jsme se sešli a vyrazili doubledeckerem za 90 pencí na kraj města. Trochu jsme popošli, poradili se s místními a nakonec našli hezké místo u řeky. Asi stejně s námi tam přišel mladík, který si sednul a hrál s mobilem. Nakonec se ukázalo, že tam spal už dřív a my ho nevědomky vykopli. Chudák si vzal stan a odešel spát na druhý břeh.

Pátek 4.8.2000

Ráno vstáváme a dělíme se na dvojice (já+Peťa, Fanda+Kája, Tom+Tomík) a stopem vyrážíme do John O'Groats. Stopujeme jako první. Za chvíli nám staví dáma v modrém autě a bere nás k Perthu. Chvíli šachujeme s místem stopování a pak asi po 35 minutách nás bere Skot jako poleno. Skoro mu nerozumíme, ale odvezl nás asi 30 mil. opět asi 15 minut čekáme a zastavuje nám mladý pár Angličanů, též na cestách (Lucy+Rich), nakládají nás na zadní sedadlo a kalíme to do Inverness. Tam se loučíme, Peťa jim dává email a čekáme dál.Po krátké svačině stopujeme asi 6 minut a staví nám nejlepší člověk dne Alan MacKey. Starší pán (45-50) z klanu MacKey, pracovník Euphony. Vezme nás do Thurso. Peťa pilně konverzuje, Alan ná ukazuje kde chodil do školy a náhle se slovy "It's a shortcut" odbočuje na jakousi horskou silničku. Nádherná dlouhá cesta přes kopce pokryté vřesem. Náhle je před námi auto. Alan hbitě zacouvá ze svahu a je to. "Tadyhle vídávám stádo jelenů" dí nám. Krajina se mění, z kopců jsou zase roviny. Jsme v Thurso, loučíme se, v informacích ještě kupuju mamce knihu receptů a po krátkém pobytu jedeme dál. Jdeme na kraj městečka a stopujeme. Peťa si stoupá na zadní kraj odbočky a mává. "Jestli mi nezastaví tohle auto (asi 10.), tak popojdu na druhý okraj". Zastavilo. Byl to chemický inženýr pracující v místní námořní základně. Vzal nás k John O'Groats. JSME TADY. Posedáváme. Ostatní tu ještě nejsou. Odcházíme po pláži, Peťa sbírá mušle. Stavíme stan, je hrozný vichr, musíme kolíkovat a poprvé v životě i přivazovat Gemmu. Při stavbě byla přilepená k zemi a i pak se prohýbala. Provazy vytažené z busoly a nože pomohly.

Sobota 5.8.2000

Ráno skáčeme pro vodu a pak vyrážíme hledat Stacks. Jdeme k majáku a pak podél pobřeží. Spousta racků, nádherné vysoké útesy, úzké zálivy zaříznuté do pevniny. Našli jsme Stacks. Dva obrovské kamenné útesy - zuby ční z moře. Super. Ještě slézáme do jámy a valíme do přístavu čekat na ostatní. Už jsou tam. Spali před Wickem, neměli takové štěstí jako my. Kluci to dokonce vzali přes Aberdeen. Jdou se ještě podívat na útesy a pak se naloďujeme a vyrážíme na Orkneje. Trajekt ssebou kapku mele a Tomík zjišťuje, že je mu špatně. Jinak je pocit skvělý. přistáváme a nastupujemedo autobusu, který jinak skoro prázdný. Jedeme celkem dlouho, projíždíme pře Churchillovy bariéry, kolem Italian Chapel. Ve vodě leží zrezlý vraky. V Kirkwallu přiřážíme k St. Magnus Cathedral. Prohlížíme ji a jdeme do infocentra. Letáky, mapa, pohledy. Vyptáváme se na Safeway a jdeme dokoupit chleba. Vyrážíme ven z města. Nevíme co nás čeká a obhlížíme kolem silnice místa na ležení. Všude ohrady, krávy. Když k nim člověk přijde, přiběhnou a třeba půl hodiny čumí. Po dlouhém hledání se vyptáváme farmáře a uleháme na široké travnaté cestě. Prší. Dáváme první dávku beansů, co jsme koupili v obchodě.

Neděle 6.8.2000

Ráno se balíme a jdeme k silnici, kde začínáme stopovat. Jde to jak psovi pastva. Pomalu se pěšmo posunujeme. Nakonec Tom a Tomík zastavují dodávku s nějakými řemeslníky. Dovídáme se, že nám lidi nestaví kvůli batohům. Jsou hodní, berou nás až k Maes Howe. Hodně ofuká. Necháváme batohy v domě s pokladnou, kupujeme lístky a jdeme do mohyly. Dost dobrý. Dovnitř se jde úzkou chodbou v čupu. Vevnitř je čtvercová komora s výklenky. Ještě lepší je prý o zimním slunovratu. Po stěnách jsou runové nápisy o ženských a pokladu. Po prohlídce se vracíme pro batohy, jíme venku a potkáváme jednoho Čecha an vypůjčeným kole. Vyrážíme pěšky mezi jezery. Postupně obrážíme Stones of Stenness, neolitickou vesnici Barnhouse. Dost dobrý. S Tomem zkoušíme, jestli je jedno jezero slaný. Není. Později se dozvíme, že slaný bylo to druhý. Pak Ring of Brodgar. Úžasný. Míň úžasný bylo, že film založený v Edinburghuse nechytil. Všechny fotky asi jsou v jeteli. Zakládám nový. Pokračujeme po silnici, Peťa svérázně využíva jeden kruh bez šutrů a k večeru dorážíme k moři. Skvělý záliv Skaill Bay. Pláž, chaluhy. Nacházíme místo v dolíku hned vedle toalet. Stavíme stany a já s Fandou se jdeme koupat. Na pláži byly medůzy, koupel báječná. Tom tvrdí, že viděl nazelenalý paprsek při západu slunce, což má být strašná vzácnost.

Pondělí 7.8.2000

Vyrážíme na výlet. Necháváme batohy v kůlně u jedné chaty a jdeme směrem k hlavní. Nejdřív zastavuje auto Tomovi s Tomíkem. Za chvíli zastaví i nám a vezme i Fandu a Káju. Zrzavý Skot nás prý vezme k hlavní. Peťa s ním začíná konverzovat a on pod tíhou neznámého působení nás odveze až na sever do Birsay. Prý se bude brzy ženit, jeho snoubenka je ze Stromness. Na konci týden odjíždí zpátky na pevninu. Vyhazuje nás u ostrůvku Brought of Birsay a vrací se k původnímu cíli. Čekáme na Toma s Tomíkem. Brouzdáme se u břehu a pak se T a T objevují se zprávou, že kousek odtud leží tuleni. T a T jdou už na ostrov a my na tuleně. Jsou tam. Macci. Blížíme se k nim až na 15 metrů. Vědí o nás, ale neutíkají, děláme fotky a kocháme se. Jsou nádherní. Po půlhodině se vracíme a chceme na ostrov. Ten je spojen s pevninou chodníkem, který je při přílivu zalit a cesta odříznuta. Je příliv. Máme poslední šanci. Rozhodujeme se přejít a zůstat na ostrově třeba 7 hodin. Procházíme se po zkousané trávě a ma druhé straně slézáme útes až dolů k moři. Jsou tam T a T. Dlouho sedíme na skalách a pozorujeme příboj. Je vidět, jak se vlny sbírají, blíží ke skále a s pěněním do ní naráží. Jednou za čas se najde velká vlna, která dosyčí až k našim nohám. Vidíme spoustu racků a pak i kormorána a papuchálky. Těch jen dva a zdálky, ale jsou to oni. Vydáváme se kolem ostrova, obhlížíme útesy a kocháme se. S Tomem zkoušíme, jestli se dá přejít zalitý chodník. Dá. Po dalších chvilkách lenošení se tak přes vodní cestu vracíme zpět na Mainland. Tom obdivuje chaluhy, medůzy a přílipky. Jdeme k lebce velryby. Je jí jen kousek a je připevněná na kusu kostice a vypadá z dálky jako palma. Zpáteční cesta kolem pobřeží byla úchvatná. Jdeme pěšky až do Skaill Bay nad obrovskými útesy kolem rezervace ptáků. Všude smrdí trus, leč Tom nevěří, že je to od ptáků a vyslovuje domněnku, že na pobřeží pod útesy se rozkládá obrovská velryba. Procházíme kolem kamenné věže jako z Pána prstenů. V realitě je to Kitchener's memorial, ale fantazie je volná jako pták. Scházíme níž a krosíme přes odkrytý záliv plný šutrů a chaluh. Zrádná cesta. Klouže to a člověk se vidí co chvíli ve vodě. Taky se tam Tomík uviděl. Další cesta po pevné zemise taky brzy mění. Stmívá se a musíme přelézat ploty. Po návratu zjišťujeme, že naše spací místo je obsazeno a jdeme jinam. Trochu nerovná travnatá plocha nás přijala k sobě. Objevujeme, že naše nohavice jsou značně zahumusené trusem. Večeře. Spát.

Úterý 8.8.2000

Den návratu do Kirkwallu. Vyrážíme s Peťou ke hlavní. Cestou nic nestaví a docházíme až k ní. Asi po dvaceti minutách nám staví dva borci a berou nás do Stromness. Kapku z cesty, ale alespoň si to prohléneme. Je to krásné malé městečko s kamennými domky a jednou hlavní ulicí. Za ním dech beroucí pozadí kopců Hoye. Našli jsme jeden dům, v jehož všech oknech byli narvaní plyšoví medvídci. Vycházíme nad Stromness po hlavní, míjíme křižovatku, stopujeme. Nic nestaví, popocházíme. Asi po dvou kilometrech nám konečně zastavuje paní a bere nás až do Kirkwallu. Dnes to bylo se stopem slabší, ale i tak nás Pán nakonec dopravil do cíle. T a T už byli v kempu rozložení. Utábořili jsme se hned vedle a čekali. Těsně před limitem 3 hodin odpoledne doráží zbytek. Jdeme do města, cestou zkoumáme jeden antikvariát. Mají nějaké Narnie, chtěl jsem jednu koupit, ale nakonec nacházíme Motlitba: Dopisy Malcolmovi a Svědectví o zármutku. Beru druhé. Napsaná cena je 2 libry, ale prodavač mi účtuje jen 1 libru. Asi vypadám chudě. Mrkáme ještě do kostela, jakéhosi obchodu s hračkami, kde se Tom pokouší koupit světélkující barvu (neůspěšně) a zvenčí obdivujeme knížecí palác. Posíláme pohledy. Cestou zpátky do kempu nakupujeme. V kempu pereme, sprchujeme se a přihlašujeme se. Sprcha je blaho. V noci kapku sprchlo.

Středa 9.8.2000

V 7 se budíme a bleskově (rozuměj za 1,5 hodiny) podáme pryč. Docházíme k autobusové zastávce v předstihum, což je štěstí, neboť autobusák si řekl, že vyrazí o 10 minut dřív. Chvíli čekáme, až se z mlhy vynoří trajekt a naloďujeme se. Dost to hází. Já a Tom a Tomík se jdeme dívat na příď lodi na vrchní palubu. Houpe to nahoru a dolů a najednou vyšplouchla vlna a všechny nás drsně ohodila. Schovali jsme se s Tomíkem za kabinu, jen Tom vytrval a za chvíli zase jedna. Radši jsem šel dolů. Lidi se po nás pobaveně koukali. To houpání mi přestávalo dělat dobře, ne že by mi bylo blbě, ale nebyl jsem toho dalek. Raději jsem se položil Peťe na klín a zbytek prospal. V John O'Groats jsme vysedli do mírného deště. Stanovujeme cíl. Kinlochewe. Dlouho nikdo nestaví, zvrchu chlejstá. Vracíme se na křižovatku a uzříme ostatní. Pod psychickým tlakem se rozhodujeme změnit cíl a vybíráme Kintail. Sraz zítra od dvanácti po třech hodinách v Shiel Bridge u informačního centra. Tom a Tomík zkouší dál štěstí na silnici a zbytek se rozhoduje sjet autobusem do Wicku a stopovat odtam. Stalo se, za 2,5 libry se bez práce posunujeme. V Safeway ve Wicku kupuju 2 dvaceti snímkové filmy po jedné libře a jdeme na kraj města. Asi 1,5 hodiny zkoušíme štěstí u místního hřbitova (že by to vše vysvětlovalo?). Fanda a Kája jsou asi o 50 metrů dál. pak zastavuje červený auto s vysmátým Skotem, nakládá nás a ptá se: "Mám vzít i tamty dva, haha?". "Jo". Jeli jsme všichni. Vzal nás kus od silnice do jakýchsi kamenných obydlí, kde před 200 lety bydleli highlandři. "Byl jste tady už někdy?" "Nikdy, haha". Vyhodil nás v Lybstru. Chvíli stopujeme a nic atak se rozhodujeme popojít ke křižovatce se silnicí z Thurso. Cesta to byla daleká asi 4 míle a únavná. Nakonec jsme tam ale dorazili a rozdělili se zase do dvojic. Fanda s Kájou popošli dopředu, my chvíli čekali a pak šli taky. Na letmé mávnutí nám zastavil pán v prázdném Tranzitu. Vzal i Fnadu a Káju. Ukázalo se, že vezl jakési lidi do John O'Groats a viděl nás stopovat v Lybsteru. Stihl to vzít nahoru a zpátky. Peťa si sedla vedle něj a konverzovala a my si sedli dozadu. Kapku jsme poklimbávali, pan řidič to dokonce nějak glosoval. Těsně před Inverness nás vysadil. Prošli jsme skrz město a nakonec se utábořili na pokosené louce vedle goplfového hřiště.

Čtvrtek 10.8.2000

Vstáváme a rychle začínáme stopovat. Za chvíli nám zastavil děda s fordem. Chvíli to vypadalo, že bude mlčenlivý, ale pak ho Peťa rozmluvila a konverzovali jsme o lochnesce a alkoholu. Vyhodil nás v Invermoristonu. Po půlhodině nám zastavila dvojice mužů, otec a syn. VYsadili nás u Cluanie Inn s tím, že tam bydlí. Začalo pršet a stop se nedařil. Asi po hodině pán vyšel ven, ať prý jdeme na kávu. To se nedalo odmítnout. Dali nám každému velký hrnek kávy s mlékem. Asi to byl majitel. Bavili jsme se s personálem. Byli milí. Dozvěděli jsme se, že pokoj v hostinci stojí asi 35 liber na osobu, což je teda dost. PO posilnění jsme vyšli ven a vydali se dál po silnici a po chvíli nám zastavila dodávka s několika pořízky, co jeli na Skye. V Shiel Bridge bylo krásně, vůbec celé údolí bylo nádherné. U informací jsme se sešli během hodiny. když jsme ještě čekali na T a T, ptá se nás mladá slečna: " Are you waiting for Thomas and Thomas? I dropped them over there." Koupili jsme mapu okolí, natankovali vodu hadičkou a po vyprání mých návleků zasviněných od sojového mléka jsme vyrazili směrem do hor. Prošli jsme údolím, zastavili v outdoor centre s nelichotivou předpovědí počasí a razili údolím dál. Už teď se objevovaly první midges. Nedlouho po nafocení chlupatých (rozuměj hodně moc chlupatých) krav jsme dorazili k boudě s otevřeným kamrlíkem na dřevo a usoudili, že tady někde zůstanem. Prohlédli jsme si pěkně okolí, mrkli na vodopád a obdivovali spoustu vstavačů, tučnic a rosnatek. Taky jsme poslali správnou cestou dva turisty, co kapku sešli z mapy. Říkali, že už mysleli, že budou šplhat přes hřeben. Dobrých 1000 výškových metrů. Midges začaly dost houstnout a tak jsme se dohodli, že K a K budou spát ve stanu a my ostatní v boudě.

Pátek 11.8.2000

Ráno venku spousta midges. Těm mrchám vůbec nevadí déšť. Zdá se, že na ně platí jen silný vítr. Repelenty zabírají jen na chvíli a tak nezbývá než chodit a chodit. Dnes máme na plánu fakultativní výlet na nejvyšší sestru. Bereme jen nejnutnější věci a vystupujeme údolím potoka navrch. Cesta, či spíše necesta, je značně podmáčená, pár náznaků pádu do potoka (já), no nic suchého. Vidíme dravce, snad orla a stáda jelenů. KOnečně sedlo asi v 850 metrech. Svačíme a před námi je závěrečný výstup. Celé to trvá trochu déle než jsme původně čekali a tak se zdá, že budeme mít dost skluz. vrchol. Je už dost jasno. Proti včerejšku, kdy mraky visely ve 200 metrech, úplná paráda. Sestupujeme druhou stranou. Je to náročné na kolena, ale nakonecscházíme na cestu. Cesta navrch 3 hodiny, dolů jakbysmet. Při klesání jsem ještě našel kus parohu, který se dal dobře použít jako cepín, ale byl dost oslizlý a tak jsem ho nakonec zahodil. Do chaty se vracíme dost vyčerpaní asi kolem 5 nebo 6 večer a dohodneme se, že dál nejdeme.

Sobota 12.8.2000

Měli bysme se přesunout k vodopádu Glomach. Balíme se a opouštíme naši věrnou chatu. Vystupujeme asi do 350 metrů vysokého sedla. Hezké údolí, čerstvá voda v potoce. Trochu prší, zarážíme to vytáhnutím ponč. Za sedlem nacházíme jednu bothy. Chatu zařízenou jako přístřešek pro znavené, ztrhané a mokré turisty. Dvě velké místnosti s krby, podkroví, no úplně dokonalé. Chvíli se obdivujeme a pokračujeme. Před námi se otvírá Glen Affric. Rozhodujeme se to fiknout k cestě přes vřes. Rozporuplný nápad. Hodně se to boří, je to mokré, brodíme spoustu potoků. Zkratka je tak náročná, že vidina, že cesta kolem jezer ke Glomachu bude stejné kvality nás tak netěší, že měníme trasu. Dojdeme jen k začátku jezer a pak přelezeme jeden pas a sejdeme údolím do lesa a tam zastavíme a druhý den půjdeme bez batohů k vodopádům. Tak jdeme, ještě nabrat vodu. VIETNAM. Prší, ponča ven, tentokrát to nezabírá a voda furt padá. Cestička se místy ztrácí. Do trávy se boříme po kotníky, skoky přes potoky, vysoké schody do stráně. Konečně jezero. jsme vyčerpaní. Čokoláda poslední naděje. Peťa zjišťuje, že na ni působí jako droga. Až doteď v chmurné náladě, po jejím snězení se neobvykle začíná smát. Stoupáme a v pasu se otvírá nádherný pohled. Pomalu sestupujeme a kocháme se. Na stráni je stádo jelenů. Tomovým dalekohledem uzříme i několik paroháčů. V lese jsme nakonec zalehli na loučce, neb v chatě, o které jsme mysleli, že bude obyvatelná, je jen pár kotců a vlhko. Nálety midges. Rychle stavíme stany a dovnitř.

Neděle 13.8.2000

Bereme jen nejnutnější věci a začínáme stoupat nahoru. Tom dělá stereoskopickou fotku zátiší se stromy a potokem. Při našem hlemýždím tempu nás co chvíli předejde nějaký turista, ponejvíce se stereoskopickýma hůlkama. Asi si je pěstujou na zahrádce, či co. Vylézáme do sedla a odsouváme jídlo až k vodopádům. Dorážíme k nim, okukujeme shora a jíme. Při otevírání sleďů jsme si šikovně polil triko olejem, takže je na odpis. V rámci zkoumání další cesty zjišťuji, že spodní ze dvou stezek vede k výhledu na vodopád, patřičně se všichni kocháme a pak vyrážíme po horní stezce dál. Scházíme dolů a začíná naše dnešní posedlost vyprávěním příběhů, zvlášť se ujímá Dobrodružství kriminalistiky a Sherlock Holmes. V jednom místě potkáme turistu Rumcajse, který poznává, že jsme z ČR bez jediného vysloveného slova. Na vině je Fandovo tričko. Dole u řeky odpočíváme a pak pokračujeme vyhlížeje mostek. Mostek nebyl. Stezka rafinovaně pokračuje za řekou bez mostku a tak se brodíme. Nabírám Peťu na záda a samotnou řeku překračuji v pohodě. Jen břehu se to nelíbilo a lstivě se pode mnou utrhl. naštestí to odnesly jen nohavice. šplháme do příkrého svahu až ke stezce a po ní dál. Místy se ztrácí. Celý vršek absolvujeme jakousi polobažinou obletováni midges. Hrůza. Pak konečně vršek a při klesání se stezka zase objevuje. Tábor. Aby to nebylo celé, muchničky ještě zesilují nápor (to je vidět, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř) a vlétají i do stanu. Tom je nějak v rozmaru a vede řeči jako by byl opilý. Divná noc.

Pondělí 14.8.2000

Ráno vstáváme a snažíme se uniknout midges (samozřejmě marně). Uvažujeme o koupeli v říčce, pokud tam ovšem nebudou midges. Poznamenávám něco otom, že Nevrlý říkal, že aby se člověk mohl pořádně umýt, musí se nejdřív pořádně zašpinit. Peťa na to dí: "Já se cítím jak prase, jak prase, jak největší prase". Postupně vyrážíme k silnici stopovat, protože už dnes máme sraz v Portree na Skye. U silnice se znovu setkáváme, postupně se posunujeme přes vesnici. Nakonec volíme s Peťou místo u autobusové zastávky za vesnicí. Relativně brzo (asi za 30 minut) nám staví francouzský pár manželský. Jedou až na Skye a v portree staví, takže OK. Cestou se trochu bavíme, jde to ztuha, protože angličtina není rodný jazyk nikoho z nás. Prejíždíme přes Skye Bridge, kde platí mýtné 5,70 liber. Kolem silnice mi Peťa ukazuje místa , kde byla, kemp, kde spali a kde je napadli midges a podobně. Portree je celkem malé město, ale tím víc je nacpané turisty. Ty potvory vám vlezou všude. Člověk si vyrazí na prázdniny do Skotska a všude turisti. Hrůza. Paní, která mezitím převzala řízení (na odpočivadle, pochopitelně) parkuje mazácky u banky (vyhýbá se tímparkování na placeném a navíc přecpaném parkovišti na náměstí). Loučíme se a kolem toalet míříme k informacím. Nikdo tu ještě není a tak posíláme pohledy a jdeme nakoupit. V Safeway ve středu města nic nemají atak míříme do Coopu. Cestou nacházím láhev Irn-bru ještě z půlky plnou, ale ještě měknu a jen ji stavím na zídku. V obchodě krásně nakupujeme na 4-5 dní jen za 5 liber. Zajímavé je, že nemají vůbec špek. Samá slanina, uzená i neuzená, plná masa, ale čistej špek nikde. Svačíme a vracíme se na sraz. Opět míjíme láhev Irn-bru. Tentokrát neodolám a jako správný kamarád Víti Karáska chutnám a pak vyhazuju. Chuť nic moc. Sladký hrozně a v podstatě to dost připomíná žvýkačku. U informací ještě nikdo není. Jdeme poslat pohledy do post-office, při té příležitosti kupuju taťkovi zpěvník irských písniček. Jdeme ven a chceme k bazénu, když tu F a K. Vítáme se. Jdeme k informacím a tu i T a T. Konzultujeme mapy, voláme domů. K a F a T jdou nakoupit a my jdeme do přístavu, kde jím dárek od Peti k narozeninám - fish and chips. Ryba je obrovská a čerstvá. Fantastický. Skákneme ještě k bazénu a hupky dupky na námestí. F a K a T se vrací z obchodu. Mezitím se na účet volaného provolávám domů a dlouze rozprávím. Sbíráme se razíme za město. Hned na kraji nacházíme planinku s dobrým povrchem a tak stavíme stany. U T a T se pořádá party na oslavu mých 21. Dostávám kokos a čokoládu. Jíme digestive biscuits (vynikající) a popíjíme pinakoládu.

Úterý 15.8.2000

Sbíráme se, scházíme k silnici, zastavujeme u kempu a začínáme stopovat. Jde to prachbídně. Zdá se, že stopování na Skye je mnohem proradnějsí než jinde. Nakonec vyrážím kolem silnice a stopu se dočkáme až asi po 2 km. Zastavuje švýcarská rodinka ve vanu. Jsou už dost plní, ale stejně nás nasáčkují. U Old Man of Storr už jsou T a T. F a K doráží až asi za půl hodiny. Jíme kokos. Tom zkouší, jak hoří kokosová vlákna. Vedle silnice stojí stan, ve kterém nocuje německá dvojice, která se tu včera nedočkala stopu. Rozhodujeme se, že T a T a F a K půjdou nahoru ke skaliskům a my vyrazíme do Stuffinu na internet a setkáme se u Kiltrockwaterfall. Sotva jsme vyšli na silnici a zastavili, přišla k nám paní z manželského páru, jestli chceme vzít, že jedou nahoru přes Stuffin. Chtěli jsme, překvapivě. Vyhodili nás u Community Hall. Trochu jsme se poptali a vrátili se asi 300 metrů zpátky do centra Columba 1400. Je to pěkně posh. Stylové zařízení, ploché monitory. Počítače byly na ochozu nad kavárnou či restaurací, kde zrovna pořádali jakousi svačinu pro důchodce. Vyřídili jsme maily a rozhodujeme se co dál. Pěšky se posouváme zpět k vodopádu. Rozhled je celkem hezký, jen vodopád moc neteče. Rozhlížíme se a pak sedáme ke stolku. Tráva v ohradě sloužící jako viewpoint je hezky měkká a suchá a nás napadá myšlenka v pravdě rafinovaná - přespat přímo tady. Dost tady fouká, teda dost hodně moc, ale to není na závadu (mám na mysli midges, kterých jsme zatím chválabochu moc na Skye nepotkali). Když doráží zbytek, tak já a Kája pak čekáme u batohů a ostatní vyráží se podívat na útesy. Rozprávíme o možnosti jet příští rok autem, do Španělska. Začíná pršet, Rychle stavíme dva stany a schováváme batohy. Ostatní se vrací až po dešti. Večeříme, ještě si nás prohlíží pozdní turisté a ukládáme se. Tom vypráví Děti kapitána Granta.

Středa 16.8.2000

Rozhodujeme se, že se nebudeme vracet, ale obkoužíme ostrov dokola. Další cíl je Dunvegan. Po dvojicích vyrážíme. Když s Peťou šlapeme kolem silnice do Stuffinu, zastavujeme nám mladá holka, že jede právě tam. Děkujeme, ale odmítáme. Možná to je chyba. Ve Stuffinu jde Peťa na záchod a chce doplnit lahve. Staví je před dveře a vstupuje, ale když vycházím už tam nejsou. Nějaká dobrá duše je vyhodila. Kupuju 2 litry limonády. Stop moc nejde. Posouváme se až na konec vesnice. V zoufalství jíme mou narozeninovou čokoládu. Stop pořád nejde. Tím chci říct, že už tu stojíme skoro tři hodiny. Konečně nám zastavili dva kluci z Polska. Pracují na farmě, ale zrovna mají asi 10 dnů volno. Stop jim nešel a tak si raději najmuli na Skye auto. Vezmou nás až do Dunvegan. Stavíme u jakési ruiny hradu a pak i u muzea ostrovního života, kde potkáváme ostatní. Navštěvujeme hrob Flory MacDonald, zachránkyně Prince Bonnieho Charlieho. Fotíme si keltské kříže a razíme dál. Při jízdě se bavíme s borcama. Studují na univerzitě. Probíráme aspekty učitelství a tak podobně. Dunvegan. Stavíme na parkoviště u hradu a loučíme se. Oni jdou (Martin a Martin) do zahrad, my do shopu. Dlouho prohlížíme, nakonec já kupuju sestře ovci a sobě šedého tuleně a Peťa si kupuje keltské nálepky. prší. Na záchodcích nacházím průvodce hradem za 3 libry a beru ho. Zahrady jsou oficiálně za spoustu peněz, tak na ně kašlem a jdeme deštěm k centru informačnímu. Poohlížíme se tam po prospektech a vítáme K a F. Společně okukujeme ještě vedlejší obchody, třeba Clan MacLeod obchod a zbraně, kde má prodavač vystavenou sbírku kulometů, třeba jeden československý a jeden bren. Jdeme se podívat k hradu. Hele, otevřená cesta k moři. A hele, tady se dá jít do zahrad. Ono se platí? Ne, někdo to někde četl? Ne! Prohlížíme si zahrady a nacházíme T a T. Spatřujeme hrad a vedeme s F a K spory o uchovávání a hodnocení architektonických památek. Návrat k centru, kde vaříme a pak šplháme do svahu, kde mezi šrapnely, ovcemi a chlupatými kravami rozbíjíme ležení.

Čtvrtek 17.8.2000

Vstávat a cvičit. Teda balit. Tanec mezi šrapnely. Poodcházíme za město a stopujeme, jde to prachbídně. Víc a ještě víc prachbídně, pak jako na smilování nám zastavuje dodávka a bere i T a T. Profík řidič, skvělej děda. Popisuje nám, kde všude byl, kde je hezky, co všechno převáží. Hází nás až k Tallisker Distillery. Jdeme na prohlídku s ochutnávkou. Velmi zajímavá hodinka. Tom vznáší spoustu odborných dotazů. Člověk aspoň ví, jak to celý fachčí. V shopu sice obdivujeme speciální edici nebarvené whisky, ale z finančních důvodů kupuju dědovi jen malou půldecovku. Venku čekáme na F a K. Konečně přijíždí a jdou dovnitř. Tom okukuje moře. U mola vyžebrá (dostane) makrelu. Jdeme se pak podívat všichni a dostáváme další tři. Dáme je jako zákusek k večeři. Vyrážíme směrem k horám. Překonáváme kopec a nalevo zříme odpočívadlo. Po krátké poradě stavíme stany. Midges se rychle shromažďují. Jdeme čistit ryby. Tom nás učí je vyvrhovat, ještě se to může v budoucnu hodit. Po normální večeři pak máme ještě ryby smzžené, krájené na kostičky na sádle a špeku. Mňam. Čerstvá rybiška, milášku. Dnes se vyprávělo 2000 mil pod mořem.

Pátek 18.8.2000

Ráno protančit mezi midges (Tom nás už pár dní baví předváděním midges - tančí po trávě a třepe rukama, ve kterých drží tyčky od Gemmy) a vzhůru k horám. Postupujeme podél potoka k úpatí. Míjíme nádherná jezírka, kaskády a vodopády. Skládáme batohy a kryjeme je tropikem od K&F stanu. Vzhůru. Vystupujeme, začíná pršet a stojíme před strží plnou kamenů. Dost to klouže a nahoře je mlha. Nahoru jde nakonec jen Tom a Fanda, ostatní čekáme pod ponči dole. Sestup batohům (major Zeman) a pochod. Hory jsou hodně divoké, kamenité, strmé. Nepřístupné, plné divokých kamenných ploten. Mít víc času, bylo by to skvělý, ale Glen Coe nečeká. Přecházíme přes úzký pas a sestupujeme ke Sligachanu k silnici. Cesta dolů vypadá nejdřív hezky, ale pak se zase mění v brodění vodou a skákání po kamenech. Kousek před silnicí u malého domku nacházíme loučku a s Peťou jdeme ke kempu shlédnout cenu. 4 libry za osobu, tak nic. Poleháváme a spíme, ještě jídlo. Jo, málem bych zapomněl, ještě se s kluky koupeme v řece. Blaho. Voda je sice dost studená, ale jsme odvážní. Fanda se ukazuje být opravdu vodomil.

Sobota 19.8.2000

Vstávat a balit, snažíme se nechat uschnout stan, ale opět se nedaří. Čeká nás zase větší stop. Modlíme se, abysme se všichni dostali Fort Williamu a jdeme. Já s Peťou přicházíme první k silnici. Za chvilku nás bere chlápek do Broadfordu (ještě Skye) Je dost vysmátý. Řidič autobusu. Popisuje nám provoz mimo léto, jízdu na kluzké silnici a podobně. Pak přichází řeč na midges. nakonec se ptá na Československo, jestli si prý pamatujeme revoluci a tak podobně. Oni prý dost prožívali 68. Obdivuje Dubčeka. Je socialista. V Broadfordu nakupujeme v Coopu část zásob. Občerstvujeme se pomerančem. Vyrážíme ven z města. Nejdřív dopředu, ale 30 minut nic a tak se vracíme zpátky. Hele, K&F. Zdravíme a postupujeme. Za mostem hezké místo. Stejně stojíme hodinu. Pojídáme digestivní biskity. Staví nám výletník, Skot. Jede do Aberdeenu a vezme nás do Invermoristonu. Dost to pálí. V jednu chvíli na nás zabliká auto. Rychle zpomalujeme a opravdu po chvíli míjíme policajty. Vysazuje nás. Jdeme dost dopředu. Začíná pršet. Naštěstí nás bere chlápek v pickupu. Hned se ptá, odkud jsme (jo, já jsme v nákladovém prostoru, peťa sedí vpředu a konverzuje). Zničehonic vytahuje sáček českých peněz. Sbírá bankovky a ptá se, jestli nemáme českou dvoustovku. Peťa má. Dává nám přípravek na midges. Zajímavé je, že je to jen zvlhčovadlo na kůži, ale fachčí (Avon). Veze nás dál než chtěl, až za Invergarry. Ještě měníme bankovky, jako přídavek mu dávám slovenskou dvacku. Nic nestaví, tak popocházíme. Už to vypadá dost beznadějně, když zastavuje auto s T&T. Mladý kluk nás nabírá a veze až do Spean Bridge. Tam celkem rychle (asi 30 minut) nastupujeme do auta se dvěma cyklisty a vystupujeme ve Fort William. Nákup, čekání u informací, setkání s T & T. Přijedou F a K ? Jo, jsou tu. Měli to drsný, ještě o půl sedmé stáli u Eilian Donan. Prohlížíme si střed F.W. Podle chlápka ze Skye ho lidi nepovažují za město vysočiny. Je trochu angličtější, ale hezké. Vycházíme z města na kopec a nacházíme picnic place s dokonalým trávníkem. Noc.

Neděle 20.8.2000

Celkem rychle vstáváme a míříme k WHW (Tom říká Highway). Při sestupování lesem nacházíme dost klouzků. Sbíráme, bude jídlo. WHW. Dost dálnice. Spousta malin, oběd. Popocházíme, lezeme na kopec, nacházíme starou pevnost. Padá na nás únava. Dnes to zabalíme a budeme spát v pevnosti. Pod pevností přečkáváme déšť v lesíku a děláme houby. Jsou smažené na sádle (spíš ve vlastní šťávě) a s trochou rýže. Moc chutné. Lezeme znovy navrch a stavíme stany. Tomík a Peťa sbírají borůvky. Jeden do ešusu, druhá do úst. Ležíme, odpočíváme, kecáme, řešíme logické a matematické problémy. Odpočinkový den. Večer nádherná duha nad Ben Nevisem (hned přes údolí). Vůbec Skotsko a Skye zvlášť je ráj duh. Běžně dvě, tři denně. Je to THE LAND OF THE RAINBOW. Věčer píšu deník. T a T naproti řeší problém skládání kostky a tenzoru deformace. Poprvé od odjezdu se doháním v deníku. Je teď. Dobrou noc. S borcama ještě čistíme zuby, Jasná obloha. Nádherný pocit. Kosa. Tomův stan je osvětlen svíčkou. Dole vzadu svítí F.W. Ben Nevis bez mráčku. Podle Skotů asi 10 dnů v roce. Zima. Rychle do spacáků.

Pondělí 21.8.2000

Den úžasných vloček. Probouzíme se v naší pevnosti z doby železné a pomalu se balíme. Sestupujeme dolů a procházíme lesem. Moc hezká cesta, hodně se vypráví: karetní triky, major Zeman. Vycházíme z lesa, před námi dlouhá cesta glenem. Ještě v lese se trochgu přeme ohledně C.S.Lewise, ale spravuje se to. Z debaty o schopnosti vysvětlovat přecházíme na princip duhy. Tom vysvětluje, celkem to chápu a tak to probíráme důkladněji. Zvlášť lámání a odraz paprsku v kapce je zajímavý. Blížíme se k sestupu do města Kinlocheven(těžba hliníku). Dole parkujeme u toalet a kupujeme mrkev a mlíko. Za městem krutej výstup. Přes tři čtvrti hodiny stoupáme do prudkého kopce, vyčerpaní. Stavíme, že najdeme místo na stany. Všechno kolem je ale podmáčené a nezbývá, než spát hned vedle cesty. Zdá se mi, že jsem někde četl "Wild camping along the W.H.W. is not allowed". Ale nevím co to znamená. Budu si muset trochu procvičit svou angličtinu. Vaříme vločky, v mlíčku, s borůvkama, s hrozinkama. Žůžo. Vaříme ze zbytku mlíka ještě jednu dávku. KAIVO. Tomík jde prát spodní prádlo v ešusu. Zítra bude ponožkový čaj.

Úterý 22.8.2000

Ráno slyšíme, jak kolem stanu prochází první turista. Pokyn ke sbalení. Cesta vede teď celkem po rovině, pak se zvedá. Míjíme pracovníky správy, kterak čistí cestu a dělají stružky a už stojíme nad Ďáblovými schody. Fanda dělá společné foto. "Děcka, nedívejte se tam. To má být přirozená nestrojená fotka." Tom na to: "Jen ta natažená noha v přirozené poloze mi nějak dřevění." Fanda je šikovný, tentokrát jen na dvakrát. Sestupujeme dolů až k silnici. Je hodně velká a vyhlídkana cestu po ní není moc lákavá. Ještě si u říčky dáváme oběd, odháníéme midges a rozhodujeme o dalším postupui. Zůstává nezměněn. Projdeme skrz údolí po silnici co nejrychleji. Jdeme, rozhled je pěkný, ale ta silnice. Konečně po asi 8 kilometrech uvidíme odbočku. Padáme na zem a relaxujeme. Peťa dokonce na chvíli usíná. Popocházíme k hospodě, necháváme si zdát o pivu a jen tak si odskakujeme do návštěvnického centra. Přesněji k návštěvnickému centru, protože se platí 50 pencí vlezného. Tak to ne. Pokračujeme dál, teď už lesem až ke kempu. Naděje, že bude levný jsou liché. Dál. Hostel, pár slov s farmářem a hned dál hezké místo ukryté od silnice. Vaříme venku a pak jdeme spát.

Středa 23.8.2000

Poslední celý společný den. Už včera padlo rozhodnutí vylézt na 1100 na jedné straně Glen Coe. Balíme mokré stany (fuj) a batohy schováváme pod kopcem. Zpátky ke křižovatce s hlavní a nahoru. Dlouhé, prudké stoupání po dobře spravovaném chodníku (stezce). Asi po 300 metrech (výškových) míjíme postarší dvojici (necelých 30) a nabíráme vodu. S touto dvojicí se budeme potkávat ještě často. 640 metrů a rozhodnutí jít vpravo. Sedýlko, jsme přes 900 metrů vysoko. Dnes se jde daleko lépe než na Sestry. Půda není podmáčená a je pevná, líp se stoupá. První vrchol 1107. Nádherný výhled po okolních hřebenech. Hlavní vrchol. KOcháme se. Dole jsou vidět plotny sněhu. Chceme pokračovat po hřebeni a pak sejít dolů a napojit se na cestu u naší druhé zastávky (640). Sestupujeme a v nižším sedle potkáváme počtvrté dvojici, která se vrací, že to prý tama nejde. Jde. Jsme dole Sestup. Silnice. Jdem do Glen Coe Village a nakupujeme v Sparu. Je spíš Sparek a je drahej jako prase. Radši toho bereme co nejmíň. Se zájmem četeme inzerát na hledače hub. Snad kdyby bylo víc času. K místu spaní se někteří doploužíme. Únava sedá. Stavět mokré stany. Schnutí. Slézáme se u T a T, čtou se Králíci, kecá se. Dopíjíme Tomovu slivku, za častého předvádění jevce, ovšem (pálení slivkových výparů). Spánek.

Čtvrtek 24.8.2000

Stop. Loučení. Tak už jen s Tomíkem. Ale ne, přece jen se setkáváme s Tomem. Jeden místní křesťan nás bere čtyři. T a T, já a P. Zajímavá diskuse. Bere nás do Callandru, Toma do Stirlingu. Sám jede do Glasgow, má to kapku z cesty. Patří mu velký dík. Jsme tu. já mám dva stopy, T a P tři. Callander je příjemné městečko, jen kapku moc pro turisty. V Coopu dokupujeme a navíc bereme jako chuťovku Mullerovu rýži řádně slevněnou. Před návštěvnickým centrem jíme a pak vyrážíme ven. Ještě antikvariát a shjlížíme krabice pro babičky. Venku pojídáme ostružiny a suneme se po silničce. Loch Venagar je super. Furt kolem břehu. Už je večer, nacházíme místo v lese a zalamujeme. Ve třech je to trochu méně pohodlné, ale dá se to snést.

Pátek 25.8.2000

Vstáváme; v noci kolem dost štěkal nějakej srnej či co, asi se šel mrknout na náš stan. První polovinu dne ovládá myšlenka koupání. Chvíli jdeme nad kamenitým břehem, ovšem pak nacházíme rovný polopísčitý polokamenitý břeh. Je rozhodnuto. Trháme ze sebe šaty a jen tak vbíháme zuřivě do vody; no ne, pomolu se svlékáme do plavek a opatrně, abychom nezmrzli, postupujeme do obrovské hloubky, no, do malé hloubky, 10 metrů od břehu má Loch Venagar vody po kolena. Smíváme špínu, pereme ponožky. Ti nejodvážnější si i myjí vlasy. Jo, jo, pohodička, vpravo teď jsou The Blackwater Marshes. Průchod lesíkem a Loch Achray napravo. Míjíme dům snů, vila na břehu jezera, zahrada, výhled. Silnice, ohrada s konmi, tamhle se jeden válí. Míjíme mostek s největší ostružinou ve Skotsku, bohužel mimo dosah. Shledáváme na sobě spoustu klíštat, jsou jich tu mraky. Silnička a konečně Loch Katrine Pier. Kousek odtud nacházíme u cesty plácek jako stvořený pro spaní. Sice kolem trochu chodí turisti, ale člověk si zvykne skoro na všechno. Ještě procházka a sbírání borůvek a spát. Stavíme satn se začátkem deště (celý den bylo vedro a obloha čistá), který trvá celou noc.

Sobota 26.8.2000

Chtěli bychom udělat cestu kolem jezera, pak se vrátit pro stan a projít to kolem Aberfoyle. Ráno ustává déšť. Stan je dost mokrej, uvidíme. Jdeme po břehu, míjíme místo, kde na protějším břehu rokují skřítci a taky ostrov, kde udatná Helen odhlavila vojáka. Začíná pršet, vracíme se. Schováváme se na molu, moc se nám nikam nechce. Rozhodnutí padlo, zůstaneme dnes tady. Válíme se ve stanu, čteme Králíky, spíme, počítáme. Odpoledne S Peťou kupujeme dárkové shorbready. Večeře. K jídlu nám hraje kapela. Na parníku se děje nějaká oslava. To zase bude v alejích nablito. Potkáváme Čechy, řidič autobusu nám hledá kolem stanu klouzky. Večer jdeme na procházku ke hrázi, kterou nenacházíme, ale zato hojně zpíváme lidovky. Mňam, borůvky. spaní je lepší než včera, během procházky trochu uschnul stan.

Neděle 27.8.2000

Ráno je suché. Stan taky. Balíme, naposledy využíváme toalety a pryč. Dlouhé putování po silnici. Obrovské ostružiny, rozhodnutí, že bílý chleba je digestive biscuites. Trochu poprchává. Jsme u křižovatky a odbočujeme k Falls of Leny. po 400 metrech nacházíme místo k ležení. Schováváme batohy a jdeme se mrknout k vodopádům. Kapku je přecházíme a vrací nás až dotaz na turisty, jak že je to daleko. "To jste už přešli." Jsou hezké, ale nejdou moc fotit. Návrat. Bereme vodu, děláme špagety v polívce. Stan, dovnitř, zase kape.

Pondělí 28.8.2000

Tak domů. Stan je lehce mokrý. V Callanderu doplňujeme zásoby a valíme na kraj města. Rozdělujeme se a já popocházím dopředu. Stopuju zase u hřbitova, doufám, že to bude lepší než posledně. Asi za 10 minut mě staví starší paní. Bere mě do Douane. Cestou se shodujeme, že je nejlepší léto za posledních 30 let. Říkám, že se mi to taky zdá.Procházím městem a stavím u zatarasené odbočky za mostem. Za chviličku mě míjí T a P. Ale hned potom (5 minut) staví bořík ve velkém fordu, že jede do Edinburghu, ty bláho, to jde tak rychle. Má ještě jednoho stopaře, se kterým hlavně kecá, takže mě se ptá jen trochu. Ve Stirlingu bere benzín a při té příležitosti probíráme názvy pedálů v autě. Převodovka i spojka jsou clutch. Vjíždíme na dálnici a najednou T a P. Ptam se, jestli by nezastavil a on jo. Takže jsou necelé dvě hodiny a my stojíme uprostřed Edinburghu. V national Gallery nás nechcou pustit s batohem a tak se střídáme. Dost dlouho ležíme v parku (galerie byla dost vyčerpávající) a čteme Králíky. Všichni jsou diví po pokračování, nabírá to obrátky. Vaříme a pak se zavírá. Jdeme na Calton Hill, kde máme v úmyslu spát. Večer stavíme stan a leeme dovnitř. Ovšem asi o půlnoci je zahájeno asi 300 metrů odtud jakési zběsilé představení s hlasitým hudebním doprovodem, končí jím festival. Naštěstí to trvá jen asi 45 minut.

Úterý 29.8.2000

Ráno nacházíme asi 10 metrů od nás další stan. Vaříme snídani a nachází nás hlídač. je hodný, jen se ptá, jestli v noci pršelo a že prý máme v klidu dojíst snídani a sbalit stan. Po zmatcích s WC navštěvujeme jeden hostel a pak pěšky putujemek Dean Gallery a National Gallery of Modern Art. Absolvujeme prohlídku (dobrý) a zadarmo se přesunujeme galerijním autobusem k National Portrait Gallery. Tady jsou nejlepší fotky. Po menším incidentu (vyřešeném) s ostrahou volám Caroll. OK. Mentálně vyčerpaní se usazujeme u visitor center. Děláme poslední nákup potravin (snad) a příštích pár hodin budeme číst, psát (jako třeba teď) a popocházet kolem. Je 20:19 a pokud nezačnou pdat trakaře, tak v 22:30 míříme k Londýnu.

Středa 30.8.2000

Kromě mírného zmatku při nasedání se nic nestalo a tak se prodíráme ranním Londýnem. Opět snídaně v St. James Park, opět joggovací maniaci okolo. Jsme v S.T. Caroll tu je. Kapku se nám usadila. Má image zkušené třicátnice. Poptáváme se po T a F a K. Vůbec tu nebyli. Copak, něco neklaplo? Tomík kupuje Haggis a my sháníme knihy. Rada od CAroll zněla Charing Cross Road a měla pravdu. Máme vše. Dlouhá cesta k Tate Britain. Prohlídka, posloucháme přednášku. Zpátky. Máme strach, jestli to stihneme. Stihli. Nasedáme. Řidiči jsou kaplu míň milí než posledně. Francoužští rybáři stávkují a tak se k Folkestone plížíme po okreskách. Tunel. Cesta. Noc.

Čtvrtek 31.8.2000

Jedeme a jedeme a pak najednou ČR. Praha, Jihlava a konečně Brno. Takže teď tu stojíme a čekáme na taťku. Tohle je opravdový konec. Ale ještě zůstavají otázky.

Jak dopadli T a F a K?

Kam příští rok?

Co na to všechno Jan Tleskač?

KONEC

DÍKY PANE ZA VŠE, CO JSI PRO NÁS UDĚLAL!

Cesta do Soví jeskyně

Tento rok na jaře se mi po dlouhých letech znovu dostala před oči knížka Soví jeskyně od Miloše Zapletala. Vypráví příběh třech patnáctiletých chlapců, kterým dědeček jednoho z nich poví pověst o Soví jeskyni. Každý hoch v jejich rodu se po dovršení patnáctých narozenin vydá na cestu k Soví jeskyni. Ten, kdo ji najde, bude prý rozumět ptákům a zvěři. Vyráží se z vrcholku Ještědu a smí se spát jen pod širým nebem (či ve stanu) a jíst jen to, co si přinesete a uvaříte. Dan, Renda a Martin sice nevěří dědečkovu povídání o kouzelné moci jeskyně, ale zatouží vydat se na cestu, protože ta znamená únik z nudy v prázdninové osadě a slibuje zažití neobyčejných věcí. Chlapci vyrazili a po dlouhých dvanácti dnech dorazili k Soví jeskyni. Cestou prožili báječné chvíle - hledali polodrahokamy, účastnili se trampského potlachu, řádili v nekonečném pískovém městě, navštívili zakázanou jeskyni, prožili dva dny s partou brontosaurů na břehu kouzelné říčky Kamenice a nakonec prošli fantastickým bludištěm skal Českého Švýcarska. Museli ale také překonat nástrahy putování, mezi kterými vyčnívala ztráta stanu u Máchova jezera. Prošli ale vším a nakonec dorazili k cíli. K jejich překvapení se tam opět sešli s Danovým dědečkem a svým stanem. Samotná jeskyně sice nenaplnila jejich vysněné představy, ale poznali, že pravým smyslem bylo putování samo.

Při čtení knihy mě zajímalo, jestli taková cesta opravdu jde podniknout, jestli není prostředí, kterým se putovalo vymyšlené, a rozhodli jsme se s přáteli to vyzkoušet na vlastní kůži. Velkým lákadlem byl i fakt, že samotné České Švýcarsko mělo být vyhlášeno v nejbližší době národním parkem, což by značně ztížilo možnost pohybu v něm a byla tak možná poslední šance se podívat na některá místa bez každodenního vycházení z parku ven (opravdu se tak hned následujícího podzimu stalo). Termín byl stanoven na posledních čtrnáct dnů v srpnu. Chtěli jsme dodržovat pravidla a tak jsme si zakázali jezení jídel uvařených někým jiným a spaní v obydlených domech. Těšili jsme se jak, plní čerstvé síly vyrazíme po stopách Dana, Rendy a Martina.

První den - pondělí 16.srpna 1999

Brno Liberec

Zlatý voči. Sešli jsme se čtyři - Peťa, Klára, Prófa a já (Jirka). O čerstvých silách bych nehovořil, já s Peťou jsme se dva dny předtím vrátili z Javorníků a Klára s Prófou z tábora. Vybavili jsme se mapami (za vskutku nekřesťanskou cenu) a rychlíkem vyrazili do Liberce. Naneštěstí jel až ve 14 hodin a cesta trvala přes pět hodin, takže jsme se rozhodli, že akorát dorazíme pod Ještěd a tam zalehneme. Cestou se mohutně střídali průvodčí, kontrolovali nás asi třikrát. Jednu chvíli, když vlak stál na stanici a na cosi čekal, uviděli jsme průvodčí, jak šmejdí po nástupišti. Nenalezli jsme lepšího důvodu pro její počínání, než že verbuje dalšího štiplístka, aby nás mohli ještě jednou překontrolovat. Nicméně nakonec znaveni ukrutánsky dlouhou cestou jsme dorazili do Liberce a místní hromadnou dopravou se dopravili až pod Ještěd. Po chvíli hledání jsme našli jakžtakž vyhovující místo a rozbili tábor. Naprostá nechuť ke stavbě stanu (který jsme navíc měli jen my s Peťou a to jen pro dvě osoby) převážila a ulehli jsme všichni jen tak. Chyba lávky. V noci se rozpršelo a byli jsme nuceni se přesunout o pár metrů dál k jakési vysoké chatě, která patrně patřila k příslušenství místní sjezdovky.

Druhý den - úterý 17.srpna 1999

Liberec Ještěd Pláně Vápenice Skalákovna u Mazovy horky

Ráno po probuzení jsem došel nakoupit a zavolal Oldovi a Andě domů. Den předtím měli vědět, jestli budou mít kluka, nebo holku. Kluk. Sbalili jsme se a vyrazili vzhůru. Stále ještě odhodlaní se držet co nejvíc předlohy, jsme dle legendy vyrazili vzhůru pod lanovku. Klářin nízký tlak ale brzy začal zlobit víc než bylo milo a tak jsme s rozpojili. Klára s Prófou vyrazili po silnici a my jsme dál šplhali pod lanovkou. Krásných 400 metrů převýšení. Nahoru jsme vylezli úplně mokří. U rakety byla nechutná zima, foukal vítr a bylo vidět asi na 30 metrů. Zalezli jsme dovnitř, převlíkli se a čekali na zbytek. Naštěstí měli v bufáči dobrej čaj a tak se čekalo hezky. Po srazu jsme přečetli další část knihy (vždycky jsme četli co nás čeká). Již zde začaly drobné poznámky k textu. "Zvedl hlavu a nad ním se na větvi houpala oběšená postava." A kdosi vyhrkl "Dědeček." A podobně. Slezli jsme kus dolů vyrazili k první funkcionalistické stavbě. Občas trochu sprchlo, ale jinak pohoda. Za hospodou jsme začali sestupovat dolů. Odskočili jsme si k vyhlídce a poprvé zřeli oblouk Lužických hor. Chvilku jsme se dohadovali, který kopec je který a pak se vrátili zpět. Minuli jsme vodopád a nakonec narazili na štěrkovou cestu s achátky. No super. Přesně tohle se stalo i v knížce. Pod Horkou jsme pak našli Skalákovnu. Oběšenec chyběl. Rozhodli jsme se přespat uvnitř a nedrápat se s batohy na vrchol kopce. Zkušebně jsme se tam podívali, a shledali, že to byl štastný nápad. Prodírání skoro neproniknutelnými křovisky, lezení do velmi, velmi prudkého svahu a podobné chuťovky. Navíc nahoře nebylo skoro žádné místo, po pravdě řečeno, nechápu, kde ti kluci měli spát. Udělali jsme si věčeři a zalehli. V noci cosi proleťelo skrz okno, asi pták nebo netopýr, těžko říct.

Třetí den - středa 18.srpna 1999

Skalákovna Hoření Paseky Druzcov Křižany Dánské kameny Kryštofovo údolí Hamrštejn

Po snídani jsme vyrazili dál. Prošli jsme skrz golfové hřiště, (normálka ne? ) a ve vesnici skočili nakoupit. Vzali jsme i velkou zmrzlinu, protože Peťa měla svátek a rozložili jsme se s ní přímo pod křížem u potoka od Karolíny Světlé. Pak jsme prokličkovali zbytky stavení a vlítli do lesa. Na radu místního chataře jsme se zastavili u velkého převisu a pak pokračovali směrem ke Kryštofovu údolí na sever. Sekali jsme to přímo a cestou se bavili o zkoušce přežití. Nemáš vůbec nic (v nejdrsnější variantě ani kus oděvu) a máš přežít dva týdny. Inspirováni jsme se pak pokoušeli vydloubnout kořen pupavy bezlodyžné, že ho jako ochutnáme, ale půda byla moc kamenitá a nezdařilo se. Konečně jsme začali stoupat na hřeben. Kapku jsme se ztratili, ale nakonec jsme slavili úspěch. Zašli jsme si ještě k Dánským kamenům a začali slízat do údolí. Na úbočí byl docela slušnej prales, samý padlý stromy a šutry. Naprosto utrmácení s poznámkami typu "ti kluci měli u zadku vrtule" a "Zapletal zapomněl napsat, že jeli na kole" jsme přece jenom našli vesnici. Prošli jsme jí asi kilometr a pak vlezli do nádherné hospody. Byla asi nejlepší, na jakou jsme cestou narazili. Večer jsme se měli sejít s Denisou a Igorem, a tak jsme spěchali dál. Místo na zřícenině Hamrštejn bylo už bohužel obsazený a museli jsme se utábořit těsně nad tratí. Furt jsme hlídkovali, jestli nepřijdou, ale nic. Obloha nevypadala nic moc a radši jsme si rozdělali stan. Prófa s Klárou si půjčili celtu. V noci začalo chlejstat.

Čtvrtý den - čtvrtek 19.srpna 1999

Hamrštejn Chrastava Bílý Kostel nad Nisou pískovna pod Václavicemi

Prófa a Klára se v noci přesunuli do budky na zastávce, ale pranic jim to nepomohlo. V podstatě se přesunuli až déšť skončil a navíc byla na podlaze kaluž (pomíjím strašnej smrad). Ráno jsme sušili věci, ti dva v podstatě všechno. Sem tam projel vlak, asi museli mít docela povyražení. Vždycky když se blížil, musel jsem jít odklidit sušící se stan, protože mašina byla kapku širší a byla by ho smetla. Denisa a Igor se vůbec neukázali. Nechali jsme jim vzkaz, aby na nás počkali v lomu nad vesnicí Jítrava. Dnešní cíl byl značně nejistý. v zásadě jsme chtěli skončit u nějaké pískovny, ale popis v knize byl značně mlhavý, skoro bych řekl žádný a tak to bylo jen na nás. Prosvištěli (možná spíš proploužili) jsme Chrastavou a Bílým Kostelem a začali hledat ledovcovou morénu. Dalo to celkem práci, ale vytrvali jsme a nakonec zvítězili. Našli jsme pískáč s jezírkem. Shodili jsme batohy navlíkli plavky a vrhli se dolů, že si jako zaplavem. Cha, cha. Voda byla asi po kolena a kapku bahnitá. Radši jsme hledali pazourky a skákali do písku. Dokonce jsme našli jeden pazourek velikej jako prase a přibalili ho. Pak jsme si odskočili k rybníku a vykoupali se. Po čtyřech dnech je to docela osvěžení. Večer jsme zakončili tradiční ohňovou večeří a čtením.

Pátý den - pátek 20.srpna 1999

pískovna Grabštejn Chotyně Roimund Západní jeskyně Jítrava Bílé kameny

Ráno jsme se probírali trochu dýl, ale přece. Rázovali jsme si to po žluté až do vesnice, kde jsme si dali dobrou snídani. Takový mlíko po ránu, to je něco. Různé značky nás pak vedli vysoko po svahu. Cestu jsme si krátili vyprávěním filmů. Největší úspěch mělo Život je krásný a jeho interpretka Klára. Sešli jsme na silnici a následně trochu zabloudili. Museli jsme se kapku vracet, značení nebylo nic moc. Dlouhé stoupání, při kterém jsme překřížili obrovskou silnici (je to docela šok, člověk furt chodí v lese, nanejvýš potká malou asfaltku a najednou širokánská dálnice) nás zavedlo až zříceninu Roimund. Chvilku jsme odpočinuli a začali sestupovat dolů. U lomu nikdo nebyl. Denisa s Igorem se znovu neobjevili a navíc se tam nedalo spát a tak jsme se rozhodli rozbít tábor až na Bílých kamenech. Ještě jsme se podívali nahoru k jeskyni (co kdyby byla otevřená). Bohužel nebyla. Po vzoru pravěkých lovců jsme rozbili náš pazourek. Kousky jsme si rozdělili s úmyslem použít jich jako dárkových suvenýrů. Začali jsme znovu sestupovat dolů. V Jítravě jsme našli obchod a udělali velký nákup před víkendem. Kromě toho jsme se zastavili v místní hospůdce. Zvláště Prófa měl potom velmi dobrou náladu, až jsme koukali. Zavolali jsme Denise a Igorovi, ukázalo se, že ještě nevyjeli a tak jsme se dohodli, že se setkáme o dva dny později v Novém Boru. Na večeři jsme si vzali špekáčky. Sloní kameny byly ohromný. Vlastně se jmenujou Bílé kameny, ale místní jim říkají sloní. Jsou to obrovské bílé balvany kulatého tvaru, které fakt připomínají slony. Dvanáctimetrové slony. Chvíli jsme lezli navrch a dívali se do kraje. Pak jsme rozdělali oheň, opekli špekáčky (samozřejmě až na Peťu). Prófa líčil zážitky z Norska. Špekoně byly ukrutně velký, větší jsem snad nikdy neviděl. Ustlali jsme si v jedné z průrv a usnuli.

Šestý den - sobota 21.srpna 1999

Bílé kameny Vysoká Horní Sedlo Vraní skály Popova skála Tobiášova borovice Petrovice Babiččin odpočinek

Po probuzení jsme skočili do vesnice pro objednaný chleba a nasnídali se. Klára s Prófou se pak vydali napřed a my "šneci" jsme je pak museli docházet. Kapku se ovšem změnilo počasí a začalo pršet. Nebylo to nic hroznýho, ale bohužel to stačilo na to, aby člověk promokl. Vybalili jsme různý protivodní pomůcky (široký výběr - obyčejná pláštěnka, pončo, pláštěnka na batoh z igelitového tunelu, plachtová pláštěnka) a odvážně razili dál. Šli jsme teď po kamenitém hřebenu. Po asi třech kilometrech jsme došli do vesnice. Naštěstí přestalo pršet a mohli jsme odložit potápěčskou výzbroj. Chvíli jsme váhali, kterou cestou jít, ale pak zvítězila zvědavost a vyrazili jsme kolem cičných skal. Bylo jich za sebou asi šest s roztodivnými jmény. Pomalu jsme poznávali, že nás nohy zanesli do kraje s turistickým značením, které se dalo občas označit za sporé, občas se nedalo označit vůbec, protože nebylo. K Vraní skále jsme tak došli až po dvojím vracení. Otevřel se nám pohled na krásnou lesnatou krajinu se semtam vykukujícími skalami. Cestou k Popově skále jsme uvažovali, jestli na ni polezeme, byla to zacházka stranou, ale nakonec jsme šli. Ukázalo se to být dobrým tahem. Viděli jsme na všechny strany. Lesy a kopce na jihu u nás a rovinu a města v Německu. Od Popovky jsme pokračovali po modré s vědomím, že musíme dojít co nejdál. Minuli jsme Tobiášovu borovici (mýtický strom s rozporuplnou pověstí, jednou byl Tobiáš majitelů panství, podruhé místní myslivec, po třetí obchodník) a došli do Petrovic. Odskočili jsme si do místní hospody. Když jsme se k ní blížili vypadala skoro jako kostel, ale tento dojem byl mylný. Z vesnice jsme šli dlouho lesem, patřičně bloudili a Peťa nám líčila Obchod na korze. Patřičně uondaní jsme pak přešli silnici a za chvíli rozbili tábor. Ukuchtili jsme na ohni jídlo, něco přečetli a šli spát. Měl bych ještě podotknout, že jsme se tento den odchýlili od trasy, kterou šli Dan, Renda a Martin, kteří si to střihli k Máchovu jezeru.

Sedmý den - neděle 22.srpna 1999

Babiččin odpočinek Mařenice Hamr Ledová jeskyně Milštejn Rousínov Klíč

Po sbalení věcí jsme vyrazili směrem k Novému Boru. Po projití obce Mařenice se nám postavil do cesty starý známý obyčej tohoto kraje, totiž prahbídné značení. Opět jsme se museli vracet. Nalezená cesta nás vedla údolím potoka kolem vesnice indiánů. Na loučce bylo postaveno několik stanů i s různými udělátky a mezi nimi pobývalo několik mužů a žen oblečených do kůže. Hned o kus dál jsme minuli prázdný bazén a potom už dorazili k malé lesní přehradě Naděje. Kdysi prý poháněla její voda pilu. Pokračovali jsme dál směrem ke zřícenině MIlštejn. Kousek před ní jsme zastavili na jídlo. Najedli jsme se a chtěli odpočívat. Byli jsme dost unavení a Nebylo divu, že jsme za chvíli až na Prófu všichni usnuli. Ten nemeškal a zvěčnil nás na fotce. Po okouknutí Milštejna (spíše jeho zbytků) jsme sestoupili do vesnice Rousínov. Napojili jsme se v místní taverně, překřížili silnici vedoucí k hranicím a menší zkratkou se dostali do vesnice Svor, ležící těsně pod horou Klíč. Vydali jsme se nahoru vstříc dlouhému stoupání. Míjeli jsme turistické výpravy z místního dětského tábora i pár tupců, kteří se po cestách proháněli na terénních motorkách. Dlužno dodat, že vršek Klíče je chráněný a mají tam být i kamzíci. Na křižovatce pod vrcholem jsme nechali batohy a došplhali na vršek. Fantasie. Takový úžasný rozhled jsem ještě nikde neviděl. Všechny okolní kopce jsou nižší než klíč a tak je vidět opravdu do daleka. Navíc k jihu je v podstatě už jen rovina. Asi deset minut jsme se obdivovali krásám Čech a pak se vrátili k batohům. Museli jsme zavrhnout úmysl spát až na vršku. Kromě toho, že by to bylo v rezervaci, bysme museli smést dost značný vítr a nebylo tam ani kde udělat bivaky. Nakonec jsme našli dobré místo v sedle hned vedle hlavního vrcholu. Udělali jsme večeři a potom jsme se já a Prófa vydali do Nového Boru pro nové členy výpravy. Nádraží jsme našli celkem snadno. Jediný vlak, kterým mohli přijet měl ale ještě čas a tak jsme se vydali do středu Boru, ovšem každý s jinými úmysly. Zatímco Prófa sháněl bankomat, aby se pokusil vybrat peníze, já jsem sháněl něco úplně jiného. Na rozdíl od Prófy jsme naštěstí uspěl. A pak jsme se už setkali s Igorem, Denisou a Tomíkem. Byli plní optimismu, a tak jsme během zpáteční cesty po tmě s Prófou přemýšleli, že bychom jim nakukali, že spíme přímo na crcholu klíče, nechali je tam vylízt a až pak jim prozradili sladké tajemství, že se musí vrátit bratru o sto metrů dolů. Škoda, že jsme nakonec vyměkli. Holky nás v táboře přivítaly zprávou, že vyděli kamzíka. Prý něco strašně štěkalo a pak asi padesát metrů od nich si to proběhl kamzík. Nicméně bylo už pozdě a tak jsme se rozložili ke spánku.

Osmý den - pondělí 23.srpna 1999

Klíč Kytlice Mlýny Křížový buk Zlatý vrch Studenec Studený Pavlino údolí

Ráno jsme vstali s úmyslem dorazit až na okraj Jetřichovických stěn. Ve vesnici Kytlice jsme nakoupili další zásoby a posnídali. Pak jsme museli jít bohužel delší dobu po silnici až do vesnice Mlýny, kde jsme odbočili na zelenou značku. Prošli jsme kolem vrchu Javor. Kolem cesty se sem tam objevovaly čedičové skalky. Tomík je hned začal okukovat a lozit po nich a nechal se vyfotit v karatistickém rozkročení. Na křižovatce Křížový buk jsme přesedlali na červenou. Cestou do kopce jsme míjeli lesního dělníka, který pracoval tak usilovně, že Kláře spadl na nohu kmen. Zprvu se zdálo, že to bude dobré, ale pak ji začalo koleno bolet víc. Po chvilce jsme zastavili pod Zlatým vrchem, Klárka si obvázala nohu a pak jsme se šli kouknout. Byl to starý lom, ve kterém byl odkryt čedičový vrcholek. Vypadalo to úchvatně. Udělali jsme pár fotek a vrátili se k batohům. Klára si nechala udělat hůl a pokračovali jsme dál. Kolem vesnice Liska jsme došli pod vrchol Studenec. Obklopoval ho nádherný bukový les, taktéž s kamzíky. Na vršku měla být rozhledna a tak jsme se ji vydali okouknout. Byla tam. Bohužel její stav nám nedovoloval kochat se společně. Byla železná a kapku zrezlá, takže chyběla část schodů a vrcholová plošina měla jen minimum podlahy. Po dvojcích jsme vyšplhali nahoru. Na severozápadě byla vidět zalesněná kopcovitá krajina, která ani v nejmenším nenapovídala, že skrývá kraj skal a soutězek. Mezitím, kde se vzal, tu se vzal, objevil se nějaký dobrý muž a jal se s námi konverzovat. Hlavně chtěl, abychom od něj pozdravovali v hostincích. Ze Studence jsme pak klesali dolů a došli do vesnice Studený. Pátrali jsme po nějaké hospodě, ale ukázalo se, že můžeme navštívit jen místní interhotel, což jsme učinili. Mírně nabobské prostředí jsme poctili návštěvou našich upocených těl a neoholených tváří (myslím nás muže, pochopitelně). Poté jsme nabrali vodu a vydali se do Pavlinina údolí, kde jsme chtěli přenocovat. Nakonec jsme našli jedno místo u soutoku potoků, rozbili stany a začali dělat večeři. Vaření trvalo neskutečně dlouho. Všichni jsme stáli kolem vařiče a hypnotizovali ho. Nakonec jsme nudle snědli nedodělané a ulehli.

Devátý den - úterý 24.srpna 1999

Pavlino údolí Jetřichovice Mariina skála Na Tokání

Tento den měl být odpočinkový. Skupina, která šla až z Liberce, měla za sebou slušný kus cesty a chuděry nožičky si už chtěly pořádně dáchnout. Navíc Klářino koleno vyžadovalo trochu klidu. Nicméně odpočinkový den neznamená, že se nebude nic dít. Hned po ránu se Tomík rozhodl, že pořídí pár záběrů uměleckého ražení a poté co vstal nechutně brzo (ještě neznaven dlouhou cestou) se vydal proti proudu potoka. Mezitím vstala chudák Peťa a zatoužila po očistě celého těla. Statečně usoudila, že vydrží koupel v potoce. Ovšem koupat se přímo v táboře nebylo vhodné a tak se vydala také proti proudu. Nechtěla, aby ji někdo okukoval. Jaké bylo jají zděšení, když znenadání uprostřed hygieny spatřila za zákrutou mužskou postavu. No, naštestí to byl jen Tomík vracející se zpět. Decentně, leč nedůsledně, nechtěl uvádět Peťu do rozpaků a tak po jejím spatření dal zpátečku. Stejně si ale vysloužil pověst voyera a bylo mu to přečasto připomínáno. Po poledni jsme se vydali dál. Prošli jsme zbytkem nádherného Pavlinina údolí a došli do Jetřichovic. Naposledy jsme nakoupili. Bohužel zde opět narostl počet turistů. Nevěděli jsme přesně kudy půjdeme, jasné bylo jen to, že počáteční úsek povede počervené. A tak jsme se vydali do skal. Značka vedla po cestě pokryté kompletně pískem (opravdu nechápu, proč ho tam vozili). První zastávka byla u Mariiny skály. Je to takové orlí hnízdo na vrcholu vysokého skaliska, je z něl skvělej výhled koldokola a musí se k němu jít po mnoha příkrých schodech. Právě tady jsme si všimli jedné zajímavé dvojice, kterou jsme ještě později potkali. Byla to holka s klukem. Normálka, chodili po skalách, vylezli na Mariinu skálu, co by na tom mělo být zvláštního. Ta holka byla slepá. Její kluk chodil před ní a svědomitě jí hlásil terén. Něco podobného jsme ještě neviděli. Šli neuvěřitelně rychle. Zkusili jsme si to a musím říct, že je oba strašně obdivuju. Dokázal bych pochopit, že se dá takhle chodit po rovině, ale v těch skalách? Byli super. Pokračovali jsme dál po červené, cestou probíhali diskuse, kudy pokračovat, jedna větev chtěla nejdřív na východ a až pak se vrátit na západ k jeskyni. Prófu s Klárou tlačil čas a noha, a tak jsme se nakonec rozhodli, že projdeme jen východní částí skal. Pak jsme jen váhali, zda to seknout přímo, nebo jít po značka, ale zvítězila značka. Moc daleko jsme už nedošli, cesta mezi skalama se dost vlekla a tak jsme si ustlali kousek za hospodou Na Tokání. No, hospodou. Spíš jen výčepem, jinak se to nazvat nedá. Udělali jsme si jídlo a ulehli ke spánku.

Desátý den - středa 25.srpna 1999

Na Tokání Panenská jedle Černá brána Hadí pramen Velký pruský tábor Soví vyhlídka Soví jeskyně

Probrali jsme se do posledního dne, cíli na dohled. Zamířili jsme na sever po modré. Cestou jsme míjeli malé skalky i velké stěny, všude samej šutr. Parkrát jsme se zastavili a bavili se lezením na malé stěny. Pak jsme minuli Panenskou jedli, či lépe co z ní zbylo, a sešli úzkým údolím, připomínajícím koryto potoka. Cesta vedla po kamenných schodech a modtcích z klád. Dole jsme se napojili na širší písčitou cestu. Odložili jsme batohy a udělali malou odbočku k Černé bráně. Je to delší kamenná brána vzniklá sesutím velkého bloku kamene. Prohlédli jsme si ji a vrátili se zpět. Tohle období bylo ve znamení pohádek. Obzvlášť Klára a Peťa nám líčili své oblíbené. Začali jsme mít málo vody. podle mapy měl být kousek dál pramen, ale ta cesta byla nekonečná. Nakonec jsme k němu přece jen dorazili. Pořádně jsme se napili, umylim, najedli a nabrali zásobu. Pak jsme šli dál. Nedaleko odtud jsme našli mostek s poučnými tabulemi o místní přírodě a o spolupráci mezi Německem a námi. Hned za mostem byla hranice, tak jsme si zašli do Němec. Taky tam byl pomníček lidem, kteří nepřežli pochody smrti. Vyrazili jsme dál, odbočili na červenou. Pozdě odpoledne jsme konečně spatřili poslední rozcestník dělící nás od vytouženého cíle. Odbočili jsme na zelenou a dali se do kopce. minuli jsme odbočku na Brtnický hrádek a našli Velký pruský tábor. Složili jsme si věci, chtěli jsme tam zůstat přes noc a plni naděje se vydali k jeskyni. Stejně jako chlapci jsme našli rychle Soví vyhlídku, sestoupili jsme do údolí, rozdělili se a začali hledat. K ničemu to ale nevedlo. Až pak Denisa s Igorem náhodou objevili to, co jsme hledali. Soví jeskyni. Vypadala přesně tak, jak ji Miloš Zapletal popsal. Cedulka nám oznamovala, že zde je SOVÝ JESKYNĚ, asi aby se naznačilo, že najít ji, je tvrdá práce. Chtěli jsme se vyfotit a sháněli jsme se po Prófovi s Klárou, ale marně. Kvůli bolavému kolenu raděli vůbec nešli dolů a když se nás pak pokoušeli marně dovolat vrítili se do tábora. Cestou ještě navíc našli jeskyni. Tak jsme se sešli večer pod převisem. To hlavní bylo za námi.

Jedenáctý den - čtvrtek 26.srpna 1999

Velký pruský tábor Kyjov Krásná lípa Brno

Poslední den. Konec. Ráno jsme se ještě jednou vrátili k Soví jeskyni a udělali společné fotky. Pak jsme se sbalili a vydali se do Krásné Lípy. Zastavili jsme se ještě na Brtnickém hrádku. Zbylo z něj už pramálo. Pak jsme už vyšli z chráněné oblasti do vesnice Kyjov, stavili jsme se na pití v hospodě. Pak jsme ještě při přecházení kopce navštívili místní stádo krav, neboť značka vedla přímo přes pastvinu. Pak přišlo město. Na Kláru a Prófu čekal tatínek, který měl cestu kolem a odvezl si je domů. Tomík chtěl navštívit Srbskou Kamenici, kde žil v dětství a my (já a Peťa a Denisa s Igorem) jsme jeli domů. Navštívili jsme nádraží, ale vlak jel dost pozdě a tak jsme chtěli zkusit stopovat. Nakonec nás to ale přešlo a vrátili jsme se na nádraží. Cesta jsme ještě zahlédli v kolemjedoucím vlaku tu báječnou dvojci z Jetřichovic. A pak jsme už byli doma. Tak zase někdy příště.

Vysvětlení ikonek ...

	Cesta vláčkem. Jenom tam a zpět, jinak je zakázaná.		Cesta cestou necestou, hlavně nevede po značce.
	Šli jsme po značce.		Vesnice nebo městečko.
	Rozcestí turistických značek.		Jeskyně, či velký převis.
	Rozhled do daleka (ovšem nejlepší na Klíči).		Rozhledna jakási.
	Pískovna. Byla jen jedna, ale dobrá.		Hospoda. Spíš, než že tam jen je, značí, že jsme tam byli my.
	Přírodní zajímavost, či chráněná přírodní lokalita.		Vodička k pití.
	Nějakej zajímavej stromeček.		Zřícenina, trosky, ...